((SpecsPsy}}
Posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) je posouzení pravděpodobného vlivu projektu na lidské zdraví, rizika pro ekologické zdraví a změny služeb přírody. Účelem posouzení je zajistit, aby osoby s rozhodovací pravomocí zvážily dopady na životní prostředí před rozhodnutím o realizaci nových projektů.
Americká agentura pro ochranu životního prostředí byla průkopníkem v používání analýzy cest ke stanovení pravděpodobného dopadu faktorů životního prostředí na lidské zdraví. Technologie pro provádění takové analýzy je správně označována jako environmentální věda. Hlavními jevy nebo cestami dopadu jsou: dopady kontaminace půdy, dopady znečištění ovzduší, dopady hluku na zdraví, dopady na ekologii včetně hodnocení ohrožených druhů, hodnocení geologických rizik a dopady znečištění vody. Analýza cest a definice The Natural Step se později staly základem celosvětové řady norem environmentálního managementu ISO 14000 a novější účetní normy ISO 19011; tyto normy ISO se však v USA a většině dalších zemí běžně nepoužívají.
Po analýze EIA lze uplatnit zásadu předběžné opatrnosti a zásadu „znečišťovatel platí“ s cílem zabránit projektu, omezit ho nebo vyžadovat přísnou odpovědnost či pojistné krytí na základě jeho pravděpodobných škod.
Analýza dopadů na životní prostředí je někdy kontroverzní a sporná. Související analýza sociálních dopadů se provádí prostřednictvím hodnocení sociálních dopadů. Analýzy dopadů na podnikání se dosahuje analýzou souvislostí. Dopady návrhu se posuzují ve vztahu k teorii kontextu.
Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí (zákon EIA) vyžaduje, aby bylo před výstavbou projektu provedeno posouzení vlivů na životní prostředí. Pokud však developer tento požadavek zcela ignoruje a postaví projekt bez předložení posouzení vlivů na životní prostředí, jedinou sankcí je, že úřad pro ochranu životního prostředí (EPB) může po developerovi požadovat, aby provedl dodatečné posouzení vlivů na životní prostředí. Pokud developer toto dodatečné posouzení nedokončí ve stanovené lhůtě, teprve poté je úřad EPB oprávněn udělit developerovi pokutu. I tak je možná pokuta omezena na maximálně 25 000 USD, což je zlomek celkových nákladů většiny velkých projektů. Absence přísnějších mechanismů vymáhání má za následek, že značné procento projektů nemá před zahájením výstavby dokončeno zákonem požadované posouzení vlivů na životní prostředí.
Čínský Státní úřad pro ochranu životního prostředí (SEPA) použil tuto legislativu k zastavení 30 projektů v roce 2004, včetně tří vodních elektráren v rámci projektové společnosti Tři soutěsky. Přestože o měsíc později (pro srovnání uveďme, že typické posouzení vlivu na životní prostředí pro velký projekt v USA trvá jeden až dva roky) většina z 30 zastavených projektů obnovila svou výstavbu a údajně prošla posouzením vlivu na životní prostředí, skutečnost, že výstavba těchto klíčových projektů byla vůbec pozastavena, byla pozoruhodná.
SEPA sama o sobě nemůže zaručit plné prosazování zákonů a předpisů v oblasti životního prostředí, poznamenal profesor Wang Canfa, ředitel střediska pro pomoc obětem ekologických útoků na Čínské univerzitě politických věd a práva. Ve skutečnosti se podle Wanga odhaduje, že míra skutečně prosazovaných čínských zákonů a předpisů v oblasti životního prostředí činí sotva 10 %.
Směrnice EIA o posuzování vlivů záměrů na životní prostředí byla poprvé zavedena v roce 1985 a v roce 1997 byla novelizována. Směrnice byla znovu změněna v roce 2003 poté, co EU v roce 1998 podepsala Aarhuskou úmluvu o účasti veřejnosti v záležitostech životního prostředí. V roce 2001 byla tato problematika rozšířena na posuzování plánů a programů tzv. směrnicí SEA, která je nyní v platnosti a zavádí kombinaci povinných a diskrečních postupů pro posuzování vlivů na životní prostředí.
Podle směrnice EU musí EIA poskytovat určité informace, aby splňovala požadavky. Existuje 7 klíčových oblastí, na které se musí EIA zaměřit. EIA musí obsahovat:
1. Popis projektu
2. Zvažované alternativy
3. Popis prostředí
4. Popis významných vlivů na životní prostředí
7. Nedostatek know-how/technické obtíže
Podle amerického práva životního prostředí se EIA označuje jako prohlášení o dopadech na životní prostředí (EIS) a pochází z Národního zákona o politice životního prostředí (NEPA), který byl ve Spojených státech přijat v roce 1969. Některým činnostem federálních úřadů musí předcházet EIS. Na rozdíl od rozšířeného mylného názoru NEPA nezakazuje federální vládě ani jejím držitelům licencí/povolení poškozovat životní prostředí, ani nestanoví žádné sankce, pokud se ukáže, že EIS je nepřesné, ať už úmyslně, nebo jinak. NEPA pouze vyžaduje, aby byla předem zveřejněna věrohodná tvrzení o předpokládaných dopadech. Jedná se pouze o procesní požadavek.
Agentura obvykle zveřejní návrh prohlášení o dopadech na životní prostředí (DEIS), aby se k němu mohla vyjádřit. Zúčastněné strany a široká veřejnost mají možnost se k návrhu vyjádřit a poté agentura schválí konečné prohlášení o dopadech na životní prostředí (FEIS). Příležitostně agentura později vydá doplňkové prohlášení o dopadech na životní prostředí (Supplemental Environmental Impact Statement, SEIS).
Přiměřenost EIS lze napadnout u soudu. Významné navrhované projekty byly zablokovány, protože agentura nepřipravila přijatelnou EIS. Jedním z významných příkladů byla skládka Westway a výstavba dálnice na řece Hudson a podél ní v New Yorku . Dalším známým případem byla žaloba Sierra Clubu na nevadské ministerstvo dopravy kvůli zamítnutí žádosti Sierra Clubu o vydání doplňkového EIS zabývajícího se emisemi pevných částic a nebezpečných látek znečišťujících ovzduší v případě rozšíření americké dálnice 95 přes Las Vegas. Případ se dostal až k 9. obvodnímu soudu Spojených států, což vedlo k zastavení výstavby dálnice až do konečného rozhodnutí soudu. Případ byl urovnán ještě před konečným rozhodnutím soudu.
Vlády několika amerických států, které přijaly „malé NEPA“, tj. státní zákony ukládající požadavky na EIS pro konkrétní státní akce, a některé z těchto státních zákonů označují požadované studie vlivů na životní prostředí jako zprávy o vlivech na životní prostředí nebo posouzení vlivů na životní prostředí. Například kalifornský zákon o kvalitě životního prostředí (CEQA) vyžaduje zprávu o vlivech na životní prostředí (EIR).
Tyto různé státní požadavky přinášejí objemné údaje nejen o dopadech jednotlivých projektů, ale také objasňují vědecké oblasti, které nebyly dostatečně prozkoumány. Například ve zdánlivě rutinní zprávě o dopadech na životní prostředí pro město Monterey v Kalifornii vyšly najevo informace, které vedly k oficiálnímu zařazení potentilky Hickmanovy, vzácné pobřežní divoké květiny, na federální seznam ohrožených druhů.