Vědomí • Předvědomí
Nevědomí • Libido • Drive
Id, ego a super-ego
Psychoanalytická interpretace
Transference • Resistance
Psychoanalytické osobnostní faktory
Psychosexuální vývoj
Psychosociální vývoj
Freudovská psychoanalytická škola
Analytická psychologie
Ego psychologie
Sebeopsychologie • Lacanian
Neofreudovská škola
Neopsychoanalytická škola
Objektové vztahy
Interpersonální • Relativní
The Independent Group
Příloha • Ego psychologie
Sigmund Freud • Carl Jung
Alfred Adler • Anna Freud
Karen Horney • Jacques Lacan
Ronald Fairbairn • Melanie Klein
Harry Stack Sullivan
Erik Erikson • Nancy Chodorow
Výklad snů
Čtyři základní pojmy
Za principem slasti
Historie psychoanalýzy
Psychoanalytici
Psychoanalytický trénink
Psychoanalytická antropologie je přístup k antropologii založený na poznatcích Sigmunda Freuda a dalších psychoanalytiků, jak je aplikován na sociální a kulturní jevy. Přívrženci tohoto přístupu často předpokládali, že techniky výchovy dětí formují dospělou osobnost a že kulturní symboly (včetně mýtů, snů a rituálů) mohou být interpretovány pomocí psychoanalytických teorií a technik. Ta zahrnovala techniky rozhovorů založené na klinickém rozhovoru, použití projektivních testů jako TAT a Rorschach a tendenci zahrnovat případové studie jednotlivých dotazovaných do jejich etnografií. Významným příkladem tohoto přístupu byla Studie šesti kultur pod vedením Johna a Beatrice Whitingových na Harvardově katedře sociálních vztahů. Tato studie zkoumala výchovu dětí v šesti velmi odlišných kulturách (baptistická komunita v Nové Anglii, filipínské barrio, okinawanská vesnice, indiánská vesnice v Mexiku, kastovní skupina severních Indiánů a venkovská kmenová skupina v Keni).
Někteří praktici se zaměřují specificky na duševní choroby napříč kulturami (George Devereux) nebo na způsoby, jakými sociální procesy, jako je útlak etnických menšin, ovlivňují duševní zdraví (Abram Kardiner), zatímco jiní se zaměřují na způsoby, jakými kulturní symboly nebo sociální instituce poskytují obranné mechanismy (Melford Spiro) nebo jinak zmírňují psychologické konflikty (Gananath Obeyesekere). Někteří také zkoumali interkulturní použitelnost psychoanalytických konceptů, jako je Oidipův komplex (Melford Spiro).
Dalšími, kteří by mohli být považováni za součást této školy, je řada učenců, kteří, ač psychoanalytici, prováděli práci v terénu (Erich Fromm) nebo používali psychoanalytické techniky k analýze materiálů shromážděných antropology (Sigmund Freud, Erik Erikson, Géza Róheim).
Vzhledem k tomu, že mnoho amerických sociálních vědců během prvních dvou třetin 20. století mělo alespoň letmou znalost psychoanalytické teorie, je těžké přesně určit, kteří z nich by měli být považováni především za psychoanalytické antropology. Mnoho antropologů, kteří studovali osobnost (Cora DuBois, Clyde Kluckhohn, Geoffrey Gorer), čerpalo z psychoanalýzy ve velkém; většina členů „kultury a osobnostní školy“ psychologické antropologie tak činila.
V posledních letech psychoanalytická a obecněji psychodynamická teorie nadále ovlivňuje některé psychologické antropology (například Gilberta Herdta, Douglase Hollana a Roberta LeVinea) a významně přispěla k takovým přístupům, jako je etnografie zaměřená na člověka a klinická etnografie. Proto může dávat větší smysl považovat psychoanalytickou antropologii od konce 20. století spíše za styl nebo soubor výzkumných programů, které v rámci antropologie přesahují několik dalších přístupů.