Diagnóza schizofrenie
Diagnóza je založena na osobitých zkušenostech dané osoby, jakož i na abnormalitách v chování hlášených rodinnými příslušníky, přáteli nebo spolupracovníky, následovaných sekundárními příznaky pozorovanými psychiatrem, sociálním pracovníkem, klinickým psychologem nebo jiným klinickým lékařem při klinickém hodnocení. Existuje seznam kritérií, která musí být splněna, aby někdo mohl být takto diagnostikován. Ta závisí jak na přítomnosti, tak na trvání určitých známek a příznaků.
Vyšetření se zpravidla neopakují kvůli relapsu, pokud k tomu není specifická lékařská indikace. Ta mohou zahrnovat sérovou BSL, pokud byl olanzapin již dříve předepsán, testy jaterních funkcí, pokud chlorpromazin nebo CPK vylučují neuroleptický maligní syndrom. Zhodnocení a léčba se obvykle provádí ambulantně; přijetí do lůžkového zařízení se zvažuje, pokud existuje riziko pro sebe nebo ostatní.
Nejrozšířenější kritéria pro diagnostiku schizofrenie jsou z Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické asociace, současná verze je DSM-IV-TR a Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů Světové zdravotnické organizace, v současnosti ICD-10. Druhá kritéria se obvykle používají v evropských zemích, zatímco kritéria DSM se používají v USA nebo ve zbytku světa, stejně jako převládají ve výzkumných studiích. Kritéria ICD-10 kladou větší důraz na Schneiderianské příznaky prvního řádu, i když v praxi je shoda mezi oběma systémy vysoká. WHO vyvinula nástroj SCAN (Schedules for Clinical Assessment in Neuropsychiatry), který lze použít pro diagnostiku řady psychiatrických onemocnění, včetně schizofrenie.
Chcete-li být diagnostikován se schizofrenií, osoba musí zobrazit:
Dále jsou dána další kritéria, která vylučují diagnózu; schizofrenie tedy nemůže být diagnostikována, pokud jsou přítomny příznaky poruchy nálady nebo pervazivní vývojové poruchy, nebo jsou příznaky přímým důsledkem látky (např. zneužívání léku, léků) nebo celkového zdravotního stavu.
Historicky byla schizofrenie na Západě klasifikována na jednoduchou, katatonickou, hebefrenickou (dnes známou jako neorganizovaná) a paranoidní. DSM obsahuje pět podklasifikací schizofrenie:
Diagnostické problémy a kontroverze
Schizofrenie jako diagnostická entita byla kritizována jako nedostatečná vědecká validita nebo spolehlivost, což je součástí širší kritiky platnosti psychiatrických diagnóz obecně. Jedna alternativa naznačuje, že problémy s diagnózou by byly lépe řešeny jako jednotlivé dimenze, podle kterých se každý liší, jako že existuje spektrum nebo kontinuum spíše než hranice mezi normálním a nemocným. Tento přístup se zdá být v souladu s výzkumem schizotypy a relativně vysokou prevalencí psychotických zážitků a často nerušivých bludných představ mezi širokou veřejností.
Další kritikou je, že definice používané pro kritéria postrádají konzistentnost; to se týká zejména hodnocení bludů a poruch myšlení. V poslední době se argumentuje tím, že psychotické symptomy nejsou dobrým základem pro stanovení diagnózy schizofrenie jako „psychóza je ‚horečka‘ duševní nemoci – vážný, ale nespecifický ukazatel“.
Možná právě kvůli těmto faktorům studie zkoumající diagnózu schizofrenie obvykle prokázaly relativně nízkou nebo nekonzistentní úroveň diagnostické spolehlivosti. Nejznámější je studie Davida Rosenhana z roku 1972, publikovaná pod názvem On being sane in insane places (Být příčetný na šílených místech), která prokázala, že diagnóza schizofrenie byla (alespoň v té době) často subjektivní a nespolehlivá. Novější studie nalezly shodu mezi jakýmikoli dvěma psychiatry, když diagnóza schizofrenie má tendenci dosahovat přinejlepším kolem 65%. To a výsledky dřívějších studií diagnostické spolehlivosti (které obvykle uváděly ještě nižší úroveň shody) vedly některé kritiky k argumentaci, že od diagnózy schizofrenie by se mělo upustit.
V roce 2004 byl v Japonsku změněn japonský termín schizofrenie ze Seišin-Bunretsu-Byo (nemoc rozdělené mysli) na Tógō-shitchō-shō (porucha integrace). V roce 2006 se aktivisté ve Spojeném království pod hlavičkou Kampaně za zrušení označení schizofrenie vyslovili pro podobné odmítnutí diagnózy schizofrenie a odlišný přístup k léčbě a pochopení symptomů, které jsou s ní v současnosti spojeny.
Jiní zastánci alternativně předložili použití přítomnosti specifických neurokognitivních deficitů pro stanovení diagnózy. Ty mají podobu snížení nebo zhoršení základních psychologických funkcí, jako je paměť, pozornost, výkonné funkce a řešení problémů. Zdá se, že příčinou většiny postižení u schizofrenie jsou právě tyto druhy obtíží, spíše než psychotické symptomy (které mohou být v mnoha případech kontrolovány antipsychotickými léky). Tento argument je však relativně nový a je nepravděpodobné, že by se způsob diagnostiky schizofrenie v blízké budoucnosti radikálně změnil.
Diagnóza schizofrenie byla používána spíše pro politické než terapeutické účely; v Sovětském svazu byla vytvořena dodatečná podklasifikace pomalu postupující schizofrenie. Zejména v RSFSR (Ruské sovětské federativní socialistické republice) byla tato diagnóza používána za účelem umlčení politických disidentů nebo donucení k odvolání jejich myšlenek použitím násilného uvěznění a léčby. V roce 2000 se objevily podobné obavy ohledně zadržování a „léčby“ praktikujících hnutí Falun Gong čínskou vládou. To vedlo Výbor Americké psychiatrické asociace pro zneužívání psychiatrie a psychiatrů k přijetí rezoluce, která naléhala na Světovou psychiatrickou asociaci, aby prošetřila situaci v Číně.