Vnímání je proces, při kterém lidé dávají zkušenostem smysl. Ačkoli tento proces byl po staletí zkoumán i v jiných oborech pod jinými názvy, termín „sensemaking“ označuje od 70. let 20. století především tři odlišné, ale příbuzné oblasti výzkumu: Do interakce člověk-počítač zavedli sensemaking v roce 1993 výzkumníci PARC Russell, Stefik, Pirolli a Card, do informační vědy Brenda Dervinová a do organizačních studií Karl Weick.
V informační vědě se tento termín nejčastěji píše jako „sense-making“. V obou případech se tento pojem používá ke spojení poznatků z filozofie, sociologie a kognitivních věd (zejména sociální psychologie). Výzkum sensemakingu je proto často prezentován jako interdisciplinární výzkumný program.
Vnímání a informační systémy
Dervin (1983, 1992, 1996) zkoumal individuální vnímání a rozvíjel teorie, které jsou základem „kognitivní mezery“, kterou jedinci zažívají, když se snaží dát smysl pozorovaným údajům. Protože velká část tohoto aplikovaného psychologického výzkumu je založena v kontextu systémového inženýrství a lidských faktorů, existuje silná touha po tom, aby pojmy a výkony byly měřitelné a aby teorie byly testovatelné. V souladu s tím se na vnímání a situační uvědomění pohlíží jako na pracovní koncepty, které nám umožňují zkoumat a zlepšovat interakci mezi lidmi a informačními technologiemi. V rámci této perspektivy se uznává, že lidé hrají významnou roli při přizpůsobování se a reagování na neočekávané nebo neznámé situace, stejně jako na situace rozpoznané.
Po vydání zásadního článku o sensemakingu v oblasti interakce člověk-počítač v roce 1993 se v oblasti porozumění tomu, jak navrhovat interaktivní systémy pro sensemaking, rozběhla velká aktivita. Na významných konferencích HCI se konaly semináře.
Klein et al. (2006b) představili teorii sensemakingu jako souboru procesů, které jsou iniciovány, když si jednotlivec nebo organizace uvědomí nedostatečnost svého dosavadního chápání událostí. Sensemaking je aktivní obousměrný proces zasazování dat do rámce (mentálního modelu) a dosazování rámce kolem dat. Ani data, ani rámec nejsou na prvním místě; data vyvolávají rámce a rámce vybírají a spojují data. Pokud se data nehodí, lze je znovu zvážit nebo revidovat stávající rámec. Tento popis se podobá modelu rozpoznávání a metakognice (Cohen et al. 1996), který popisuje metakognitivní procesy, které jedinci používají k vytváření, ověřování a úpravě pracovních modelů (nebo „příběhů“) v situačním povědomí, aby zohlednili nerozpoznanou situaci (takové pojmy také odrážejí procesy asimilace a akomodace v Piagetově (1972, 1977) teorii kognitivního vývoje).
V organizačních studiích byl pojem sensemaking poprvé použit k zaměření pozornosti na převážně kognitivní činnost, která spočívá v utváření smysluplnosti prožívaných situací. Jedná se o proces spolupráce při vytváření společného povědomí a porozumění z perspektiv a různých zájmů různých jednotlivců. Zejména Weickovy práce se zabývaly sensemakingem na organizační úrovni a poskytly vhled do faktorů, které se vynořují, když organizace řeší buď nejisté, nebo nejednoznačné situace.
Vnímání má sedm vlastností
Sensemaking je ústředním prvkem koncepčního rámce vojenských síťově orientovaných operací (NCO), který prosazuje americké ministerstvo obrany (Gartska a Alberts, 2004). Ve společném/koaličním vojenském prostředí je sensemaking komplikován řadou technických, sociálních, organizačních, kulturních a operačních faktorů. Ústřední hypotézou NCO však je, že kvalita sdíleného vnímání a spolupráce bude lepší v „robustně zasíťovaných“ silách než v silách zaměřených na platformy, což lidem umožní činit lepší rozhodnutí. Podle teorie NCO existuje vzájemně se posilující vztah mezi individuálním vnímáním, sdíleným vnímáním a spoluprací a mezi nimi.
V jedné aplikaci je smysluplnost chápána jako schopnost nebo pokus o pochopení nejednoznačné situace. Přesněji řečeno, sensemaking je proces vytváření situačního povědomí a porozumění v situacích vysoké složitosti nebo nejistoty za účelem rozhodování. Jedná se o „motivované, nepřetržité úsilí o pochopení souvislostí (které mohou být mezi lidmi, místy a událostmi) s cílem předvídat jejich trajektorie a efektivně jednat“ (Klein et al., 2006a).
V obranných aplikacích se teoretici vytváření pocitů zaměřili především na to, jak se v rámci organizací velení a řízení (C2) na operační úrovni rozvíjí sdílené povědomí a porozumění. Na taktické úrovni jednotlivci sledují a vyhodnocují své bezprostřední fyzické prostředí, aby mohli předvídat, kde se v příštím okamžiku budou nacházet různé prvky. Na operační úrovni, kde je situace mnohem širší, složitější a nejistější a vyvíjí se v průběhu hodin a dnů, musí organizace společně pochopit dispozice, záměry a schopnosti nepřítele a předvídat (často nezamýšlené) účinky akcí vlastních sil na složitý systém systémů.