Skrytá osobnost je ta část naší osobnostní struktury, která je určena nevědomými procesy.
Sigmund Freud a Carl Rogers oba teoretizovali, že lidé mají ‚skrytou‘ osobnost, které si nejsou vědomi. Ačkoli jsou obě teorie rozvíjeny na základě dlouholetých klinických zkušeností, jsou založeny na velmi odlišných předpokladech. V této eseji budou tyto předpoklady diskutovány a bude se argumentovat, že Rogersova teorie má být upřednostněna před freudovským modelem, protože je více v souladu s poznatky současného vědeckého výzkumu.
Základním předpokladem Freudova psychoanalytického pohledu na člověka je energetický systém, ve kterém jsou všechny duševní procesy považovány za energetické toky, které mohou volně proudit nebo se mohou dostat na vedlejší kolej či přehradit. Freud tvrdí, že cílem veškerého chování je snížení napětí prostřednictvím uvolnění energie, která produkuje rozkoš. Lidé fungují v souladu s hédonistickými principy, hledají bezuzdné uspokojení všech tužeb. Nekonečná honba za rozkoší je však v rozporu se společností a civilizací, protože nekontrolované uspokojení rozkoše není akceptováno. Podle Freudova názoru jsou lidé primárně poháněni sexuálními a agresivními instinkty. Sexuální a agresivní energie, které je bráněno ve vyjádření přímějším způsobem, je přeměněna na kulturní aktivity, jako je umění a věda. Energie používaná pro kulturní účely však již není dostupná pro sexuální účely a Freud dochází k závěru, že cenou civilizace je bída, ztráta štěstí a pocit viny (Pervin & Oliver 1997).
Freudova teorie osobnosti je založena na myšlence, že velká část lidského chování je určována silami mimo vědomí. Vztah mezi osobou a společností je řízen primitivními nutkáními pohřbenými hluboko v nás, tvořícími základ skrytého já. Freud tvrdí, že velká část naší psychické energie je věnována buď hledání přijatelných projevů nevědomých myšlenek, nebo jejich udržování v bezvědomí. Freud sestavil svůj koncept nevědomí z analýzy přeřeknutí jazyka, snů, neuróz, psychóz, uměleckých děl a rituálů (Pervin & Oliver 1997). V psychoanalytické teorii je mentální život rozdělen do tří úrovní vědomí. Největší část mysli je tvořena nevědomým systémem
a jen velmi malá část vědomím. Předvědomí-systém stojí jako přepážka mezi nevědomým systémem a vědomím. (Ekstrom 2004). Vědomá mysl je jako špička ledovce, s jeho největší částí – nevědomím – ponořenou. Psychoanalytická teorie je v zásadě motivační teorie lidského chování a Freud tvrdil, že „psychoanalýza si klade za cíl a nedosáhne ničeho jiného než objevení nevědomí v duševním životě“ (Citováno v: Pervin & Oliver 1997, 71)).
Humanistický psycholog Carl Rogers se postavil proti psychoanalytické teorii osobnosti, neboť byl nespokojen s „dehumanizační povahou“ této myšlenkové školy (Pervin & Oliver 1997). Ústředním principem humanistické psychologie je, že lidé mají pudy, které je vedou k činnostem vedoucím k osobnímu uspokojení a přínosu pro společnost: aktualizační tendence. Tato tendence je přítomna u všech organismů a lze ji definovat jako motivaci přítomnou v
každé životní formě, aby rozvíjela svůj potenciál v plném rozsahu. Humanistická psychologie je založena na optimistickém pohledu na lidskou povahu a směr pohybu lidí je v podstatě směrem k seberealizaci. Někdo by mohl Rogerse kritizovat jako naivního optimistu a poukazovat na násilnou historii lidstva. Rogers hájí svůj názor odkazem na skutečnost, že jeho teorie je založena na více než pětadvacetileté zkušenosti v psychoterapii (Pervin & Oliver 1997).
Identita člověka se formuje prostřednictvím řady osobních zkušeností, které odrážejí to, jak je jedinec vnímán jak jím samotným, tak okolním světem – fenomenologickým polem. Jedinci mají také zkušenosti, o kterých nevědí a fenomenologické pole obsahuje vědomé i nevědomé vnímání. Pojem já je však podle Rogerse především vědomý. Nejdůležitějšími determinanty chování jsou ty, které jsou vědomé nebo schopné se stát vědomými. Roger tvrdí, že pojem já, který zahrnuje odkaz na nevědomí (jako u Freuda), nelze objektivně studovat, protože jej nelze přímo poznat (Pervin & Oliver 1997).
Rogerova teorie osobnosti rozlišuje mezi dvěma osobnostmi. Skutečné já je tvořeno prostřednictvím aktualizační tendence, je to já, kterým se člověk může stát. Požadavky společnosti však ne vždy podporují aktualizační tendenci a jsme nuceni žít v podmínkách, které se vymykají našim tendencím. Ideální já je ideál vytvořený prostřednictvím požadavků společnosti. Rogers ho nevidí jako něco, o co usilovat formou (to je skutečné já), ale jako ideál vnucený nám, kterého nikdy nemůžeme plně dosáhnout (Boeree 1998). Rogersův pohled na „skrytou“ osobnost se vztahuje k osobě, které by mohly být dány správné okolnosti ve společnosti a aby byl jedinec skutečně šťastný (a aby byla realizována seberealizace), musí být jeho veřejné a soukromé já co nejvíce podobné. Aby byl jedinec skutečně šťastný a aby byla realizována seberealizace, musí být veřejné a skryté já co nejvíce podobné. Rogers věřil, že když jsou všechny aspekty života člověka, jeho okolí a myšlenky v harmonii a tím je dosaženo ideálního stavu shody (Pervin & Oliver 1997).
Základy osobnosti
Freudova a Rogerova teorie osobnosti jsou založeny na velmi odlišných předpokladech. Jejich pojetí lidské přirozenosti a role racionality v lidské motivaci jsou diametrálně odlišné. Ačkoli obě teorie zahrnují skrytou osobnost, oba pojmy jsou velmi odlišné v tom, že pro Freuda je to náš přirozený stav, zatímco pro Rogerse je to já vytvořené požadavky společnosti.
Freud teoretizoval, že lidé mají nevědomou mysl, která by se, pokud by byla povolena, projevila incestem, vraždami a dalšími činnostmi, které jsou v současné společnosti považovány za zločiny. Freud věří, že neuroticismus je výsledkem napětí způsobeného potlačováním našich nevědomých pudů, které jsou zásadně agresivní vůči druhým (Pervin & Oliver 1997).
Rogers souhlasí, že se můžeme občas chovat agresivně a násilně, ale v takových chvílích jsme neurotičtí a nefungujeme jako plně vyvinuté lidské bytosti (Pervin & Oliver 1997). Rogers obrací Freudův koncept neuroticismu a myslí si, že to, co Freud vyložil jako náš přirozený stav bytí, je ve skutečnosti nepřirozené a nezdravé chování. Pro Rogerse je jádro naší povahy v podstatě pozitivní a směřuje k seberealizaci, zatímco pro Freuda jsme vedeni výhradně sexuálními a agresivními instinkty. Nedávný výzkum podporuje Rogersův názor, protože ukázal, že lidé s optimistickým stylem myšlení mají tendenci zvládat stres efektivněji než lidé s pesimistickým stylem (Gray 2002).
Revoluce v dějinách vědy mají jeden společný rys: dekonstruují naše přesvědčení o vlastní důležitosti. Koperník přesunul náš domov ze středu vesmíru na jeho periferii, Darwin nás odsunul na sestup ze světa zvířat a Freud objevil nevědomí a dekonstruoval mýtus o plně racionální mysli (Ekstrom 2004). Podle Freudova názoru jsou lidské bytosti v podstatě iracionální a nevědomá mysl je alogická. Navždy nás pohánějí iracionální, prakticky neovladatelné nevědomé instinkty, které jsou konečnou příčinou veškeré činnosti (Pervin & Oliver 1997).
Rogers vidí lidské bytosti v podstatě jako racionální a chování je řízeno rozumem. Racionalita a aktualizační tendence jsou neoddělitelně propojeny v Rogersově základním obrazu osobnosti (Ziegler 2002). Lidské chování je podle Rogerse: „výtečně racionální, pohybující se s jemnou a uspořádanou složitostí k cílům, o které se organismus snaží“ (Citováno v: (Ziegler 2002, 82)). Přirozený průběh aktualizační tendence je však často blokován psychosociálními podmínkami. Když k tomu dojde, lidé se odcizí své pravé přirozenosti a mohou se chovat iracionálně prostřednictvím antisociálního a destruktivního chování.
Freudovský koncept nevědomí mysli nebyl nikdy experimentálně ověřen a zůstal teoretickým konstruktem. Kritické otázky o tom, co je k dispozici okamžitému pozorování a co se děje nevědomky, nemohl Freud nikdy zcela zodpovědět, protože neměl žádnou ze současných technologických možností (Ekstrom 2004). Prostřednictvím současné kognitivní vědy bylo zjištěno, že většina našeho myšlení je ve skutečnosti nevědomá, a to nikoli ve freudovském smyslu, že je potlačována, ale v tom smyslu, že funguje pod úrovní kognitivního vědomí, je pro vědomí nepřístupná a působí příliš rychle, než aby se na ni dalo soustředit (Ekstrom 2004).
V mysli lidí probíhá nevědomé zpracování, ne proto, že bychom museli odfiltrovat hrozivé podněty a impulzy, ale proto, že mnoho kognitivních operací probíhá bez vědomé účasti. Mozek takto pracuje, aby nezaplavil vědomou část mysli dojmy. Nevědomí je typ procesu, způsob konstrukce vnímání, vzpomínek a dalších druhů poznávání, nikoli část mysli (Ekstrom 2004). Tento názor souhlasí s Rogerovým pojetím nevědomí, který teoretizoval, že nevědomí je pouze částí fenomenologického pole a neovládá naši
osobnost.
Freudova i Rogersova teorie osobnosti jsou založeny na některých velmi základních předpokladech a zaujímají opačné konce spektra názorů na lidskou motivaci. Při porovnávání obou teorií se současným výzkumem v kognitivní psychologii je třeba dát přednost Rogersově osobnosti před freudovským modelem.