V pozitivistické sociologii jsou sociální fakta sociálními strukturami a kulturními normami a hodnotami, které jsou vnějšími a donucujícími činiteli (Ritzer 2000:73). Sociální fakta by byla reprezentována sociálními normami nebo sociálními institucemi v rámci kolektivního svědomí nebo kolektivních reprezentací, které jsou jednotlivci internalizovány jako morálka, která nevyhnutelně omezuje jejich chování (Marshall 1994: 486). Příkladem by mohl být zákon nebo míra sebevražd v dané komunitě.
Termín vymyslel francouzský sociolog Émile Durkheim v 19. století a byl klíčový pro Durkheimovu analýzu společnosti (a pro analýzu jeho následovníků). Tam, kde Auguste Comte snil o tom, že ze sociologie udělá všezahrnující disciplínu, která bude obsahovat všechny ostatní – „královnu věd“, v jeho pojetí – byl Durkheim méně ambiciózní. Durkheim si kladl za cíl postavit sociologii na pevný, pozitivistický základ, jako vědu mezi ostatními vědami. Zdůvodnil to tím, že každá konkrétní věda musí mít jedinečný předmět, který není sdílen s žádnou jinou vědou, ale který musí být náchylný ke zkoumání empirickými prostředky. Odchylky uvnitř zkoumaných jevů musí být podle Durkheima vysvětleny příčinami, které také leží v oblasti této konkrétní vědy. V důsledku toho Durkheim tvrdil, že sociologie se musí stát „vědou sociálních faktů“. „Sociologická metoda, jak ji praktikujeme, spočívá zcela na základním principu, že sociální fakta musí být studována jako věci, to znamená jako skutečnosti vnější pro jednotlivce… …neexistuje-li žádná realita mimo individuální vědomí, postrádá [sociologie] zcela jakýkoli vlastní materiál.“ (Sebevražda, str. 37-8, citováno v Hoult, str. 298)
V Pravidlech sociologické metody Durkheim napsal: „Společenský fakt je každý způsob jednání, pevný nebo ne, schopný vykonávat na jednotlivce vliv nebo vnější omezení.“
Podle Durkheimova názoru byla sociologie prostě „věda o sociálních faktech“. Úkolem sociologa tedy bylo hledat korelace mezi sociálními fakty a odhalovat tak zákony. Poté, co sociolog objevil zákony sociální struktury, je pak schopen určit, zda je daná společnost „zdravá“ nebo „patologická“, a předepsat vhodné prostředky.
Durkheimova práce o „sociální skutečnosti“ míry sebevražd je slavná. Pečlivým zkoumáním policejních statistik sebevražd v různých okresech byl Durkheim schopen „prokázat“, že katolické komunity mají nižší míru sebevražd než protestanti, a připsat to sociální (na rozdíl od individuální) příčině. To byla průlomová práce a zůstává často citovaná i dnes. Zpočátku byl Durkheimův „objev sociální skutečnosti“ považován za významný, protože sliboval, že umožní studovat chování celých společností, a ne jen konkrétních jednotlivců. Moderní sociologové odkazují na Durkheimovy studie pro dva zcela odlišné účely, nicméně:
Celkový společenský fakt [fait social total] je „činnost, která má důsledky pro celou společnost, v ekonomické, právní, politické a náboženské sféře.“ (Sedgewick 2002: 95) „Různé proudy společenského a psychologického života jsou propleteny tím, čemu on [Mauss] říká ‚celková společenská fakta‘. Celkový společenský fakt je takový, že informuje a organizuje zdánlivě zcela odlišné praktiky a instituce.“ (Edgar 2002:157) Tento termín zpopularizoval Marcel Mauss ve svém Daru a zavedl jeho student Maurice Leenhardt po Durkheimovi.