Stevensův zákon o moci je navrhovaný vztah mezi velikostí fyzického podnětu a jeho vnímanou intenzitou nebo silou. Všeobecně se má za to, že nahrazuje Weberův-Fechnerův zákon na základě toho, že popisuje širší škálu vjemů, ačkoli kritici tvrdí, že platnost zákona je podmíněna předností přístupů k měření vnímané intenzity, které jsou používány v příslušných experimentech.
Teorie je pojmenována po psychofyzikovi Stanleym Smithovi Stevensovi (1906–1973). Ačkoli myšlenku zákona o moci navrhli badatelé 19. století, Stevensovi se připisuje oživení zákona a publikování souboru psychofyzikálních dat na jeho podporu v roce 1957.
Obecná podoba zákona je:
kde je psychofyzická funkce caputuring pocit, k je konstanta, I je velikost fyzického stimulu, a a je exponent. Hodnota a je závislá na typu stimulace.
Tabulka vpravo uvádí exponenty hlášené Stevensem.
Hlavními metodami, které Stevens použil k měření vnímané intenzity podnětu, byly odhad velikosti a produkce velikosti. Při odhadu velikosti pomocí standardu
experimentátor představí podnět zvaný standard a přiřadí mu číslo zvané modul. U následných podnětů subjekty numericky vykazují svou vnímanou intenzitu vzhledem ke standardu tak, aby byl zachován poměr mezi vjemy a numerickými odhady (např. zvuk vnímaný dvakrát hlasitěji než standard by měl mít číslo dvakrát větší než modul). Při odhadu velikosti bez standardu (obvykle jen odhad velikosti) si subjekty mohou zvolit vlastní standard, přiřadí kterékoli číslo prvnímu podnětu a všem následujícím s jediným požadavkem, že poměr mezi vjemy a čísly je zachován. Při produkci velikosti je uvedeno číslo a referenční podnět a subjekty vytvářejí podnět, který je vnímán jako číslo krát odkaz. Používá se také
cross-modality matching, což obecně zahrnuje subjekty, které mění velikost jedné fyzikální veličiny, jako je jas světla, takže jeho vnímaná intenzita je rovna
vnímané intenzitě jiného typu veličiny, jako je teplo nebo tlak.
Stevens zpravidla shromažďoval údaje o odhadu velikosti od více pozorovatelů, zprůměroval údaje napříč subjekty a pak údaje přiřadil k výkonové funkci. Protože toto přiřazení bylo obecně rozumné, uzavřel zákon o moci. Tento přístup ignoruje veškeré individuální rozdíly, které mohou vzniknout, a skutečně se uvádělo, že vztah moci neplatí vždy tak dobře, když se údaje posuzují zvlášť pro jednotlivé respondenty (Green & Luce, 1974).
Dalším problémem je, že tento přístup neposkytuje přímý test samotného mocenského zákona. V kontextu axiomatické psychofyziky formuloval Naren’s (1986) to, co považoval za základní předpoklady Stevensovy metody odhadu/produkce velikosti. Ukázal, že Stevens implicitně předpokládal, že respondenti používali čísla veridikálním způsobem, tj. bez jakéhokoli kognitivního zkreslení. Následná empirická hodnocení ukázala, že Stevensův předpoklad je chybný (Ellermeier & Faulhammer, 2000; Zimmer, 2005). S přihlédnutím k těmto výsledkům formuloval Luce (2002) testovatelný behaviorální axiom ekvivalentní psychfyzikální funkci jako mocenskou funkci a Steingrimsson a Luce (2006) shledali, že dobře drží o něco více než polovinu respondentů a že je dobrým přiblížením pro zbytek.
Metody odhadu magnitudy a součin byly kritizovány za to, že nesplňují požadavky měření. Stevensův přístup zahrnuje implicitní předpoklad, že vykazované nebo produkované magnitudy vykazují určité konzistence, které jsou běžně vyžadovány od měření. Konkrétně uvažujme tři podněty x, y a z. Pokud se uvádí například, že poměr vnímané intenzity z:y je 2:1 a y:x je také 2:1, pak by mělo být uvedeno, že poměr vnímané intenzity z:x je 4:1. Předložením řady dvojic podnětů subjektům je tedy možné empiricky testovat vnitřní konzistenci vztahů mezi magnitudami získaných takovými experimentálními postupy. Narens (1996) tyto předpoklady formálně uvedl a ověřil a vykázal negativní výsledky.
Bylo také zpochybňováno, zejména z hlediska teorie detekce signálu, zda je nějaký daný podnět skutečně spojen s určitou a absolutní vnímanou intenzitou, tj. takovou, která je nezávislá na kontextuálních faktorech a podmínkách.
frakcionace hlasitosti. Perception & Psychophysics, 67, 569—579.