Self-monitoring je teorie, která se zabývá fenomény expresivního ovládání. Lidské bytosti se obecně podstatným způsobem liší ve svých schopnostech a touhách zapojit se do expresivního ovládání (viz dramaturgie). Lidé, kteří se zabývají svou expresivní sebeprezentací (viz řízení dojmu), mají tendenci se pečlivě monitorovat, aby zajistili vhodné nebo žádoucí veřejné vystupování. Lidé, kteří se pečlivě monitorují, jsou kategorizováni jako vysocí self-monitorové a často se chovají způsobem, který je vysoce citlivý na sociální podněty a jejich situační kontext. Vysocí self-monitorové mohou být považováni za sociální pragmatiky, kteří promítají obrazy ve snaze zapůsobit na ostatní a získat pozitivní zpětnou vazbu. Naopak nízké self-monitory se nepodílejí ve stejné míře na expresivním ovládání a nesdílejí podobnou starost o situační vhodnost. Nízké self-monitory mají tendenci vykazovat expresivní ovládání shodné s jejich vlastními vnitřními stavy, tj. přesvědčením, postoji a dispozicemi bez ohledu na sociální okolnosti. Nízké self-monitory jsou často méně všímavé vůči společenskému kontextu a považují vyjádření self-prezentace odlišné od jejich vnitřních stavů za faleš a nežádoucí.
Během sedmdesátých let, kdy byl koncept sebemonitoringu zaveden, se stal součástí dvou větších probíhajících debat. V rámci výzkumu osobnosti existovalo napětí mezi vlastnostmi a situací; dalo by se to považovat za debatu o přirozenosti versus výchově. Byli lidé více nakloněni chování v souladu s vrozenými osobnostními rysy, nebo byli formováni svým prostředím? Konstrukce sebemonitoringu nabídla řešení této debaty, protože nebylo třeba argumentovat, že lidé potřebují zcela zapadnout do paradigmatu přirozenosti nebo výchovy. Vysoké sebemonitory byly lépe předpovězeny svým prostředím (situací/výchovou), zatímco nízké sebemonitory byly lépe předpovězeny svými vlastnostmi (vlastnostmi/povahou). Další debata, která v tomto časovém období v rámci sociální psychologie zuřila, se týkala toho, zda postoje jsou či nejsou dobrými prediktory chování. Konstrukce self-monitoringu nabídla řešení i pro tuto debatu, protože předpokládala, že nízké self-monitory by se chovaly do značné míry v souladu s jejich postoji, zatímco postoje by byly špatnými prediktory chování pro vysoké self-monitory. Konstrukce self-monitoringu přesně zapadala do tehdejších argumentů, kdy vysoké self-monitory potvrzovaly pohled zaměřený na situaci typicky spojený se sociální psychologií, zatímco nízké self-monitory potvrzovaly pohled zaměřený na rysy typicky spojený s psychologií osobnosti.
Snyder stupnici původně vyvinul v roce 1974 jako pětadvacetipoložkové měřítko. Ve své původní studii zjistil, že studenti Stanfordovy univerzity mají na stupnici výrazně vyšší skóre než psychiatričtí hospitalizovaní, ale výrazně nižší než lidé v herecké profesi. Měřítko bylo revidováno do osmnáctidílového měřítka, které je považováno za psychometricky lepší než původní měřítko a bylo hojně používáno ve studiích sebekontroly. Rozvinula se velká debata o tom, zda stupnice sebekontroly je či není unitárním jevem. Během osmdesátých let faktorová analýza postulovala, že stupnice sebekontroly ve skutečnosti měří několik odlišných dimenzí. Řešení tří faktorů bylo nejběžnější a obvykle bylo interpretováno jako herectví, extraverze a jiná přímost (viz ochota komunikovat). Rozvinula se shoda o multifaktoriální povaze položek na stupnici vlastního sledování; přetrvávají však rozdílné interpretace o tom, zda to ohrožuje či neohrožuje platnost koncepce vlastního sledování.
Použitelnost na teorii sociální psychologie
V rámci sociální psychologie existuje několik teorií, které úzce souvisejí s konstruktem sebemonitoringu. Icek Ajzen tvrdí, že subjektivní normy jsou důležitým předchůdcem určení záměru chování v Teorii odůvodněné akce/Teorii plánovaného chování. Vysoké sebemonitory mají tendenci vážit subjektivní normy více než nízké sebemonitory. Studie, které hodnotí soukromé postoje a veřejné akce, zahrnují Ajzen, Timko & White, 1982; a DeBono & Omoto, 1993. Teorie informační kaskády souvisí s teorií pozorování učení, která byla vyvinuta Bikhchandani, S.; Hirshleifer, D. & Welch, I. (1992) a popisuje, jak lidé budou sledovat, někdy slepě, jednání druhých. Konstrukce sebemonitoringu by identifikovala, že vysoké sebemonitory mohou být náchylnější k informační kaskádě a stádní mentalitě. Vysoké sebemonitory jsou více motivovány k dosažení vysokého společenského postavení než nízké sebemonitory. Výzkum čerpající z modelu Elaboration Likelihood Model naznačuje, že vysocí self-monitorové, více než nízké self-monitory, reagují příznivě na periferní zpracování reklamních snímků odpovídající vysokému společenskému postavení.