Narrative Therapy je forma psychoterapie využívající vyprávění s přístupem k pomoci lidem, který byl vyvinut v průběhu (a vyvíjel se od té doby) sedmdesátých a osmdesátých let, z velké části Australanem Michaelem Whitem a jeho přítelem a kolegou Davidem Epstonem z Nového Zélandu. Jejich přístup se v Severní Americe rozšířil vydáním jejich knihy Narrative Means to Therapeutic Ends z roku 1990.
Terapie vyprávěním nalézá způsoby, jak rozvinout vhled do příběhů klientova života. Terapeut používající terapii vyprávěním se zajímá o historii svého klienta. Hledá hloubkovou úvahu o problémech, které ovlivňují klientův život. Terapie vyprávěním je někdy identifikována tak, že klient „přetváří“ nebo „uchovává“ své zážitky. Tyto popisy zdůrazňují, že příběhy lidských životů jsou stěžejní pro pochopení jednotlivce (Morgan, 2000).
Slovo „vyprávění“ odkazuje na důležitost, která je přikládána příběhům ze života lidí a rozdílům, které lze dosáhnout specifickým vyprávěním a převyprávěním těchto příběhů. Tyto příběhy jsou zkoumány podobně jako literární kritika, v nichž je dějová linie dekonstruována a zápletka, postavy a časová osa jsou jednotlivě zkoumány z hlediska důležitosti (Cooper & Lesser, 2005).
Každý člověk prožívá ve svém životě mnoho různých příběhů. Tyto příběhy mohou být od sebe oddělené, ale často se vyskytují ve stejnou dobu nebo se dokonce překrývají. Je dokonce možné, že stejná událost vytváří v životě člověka mnoho různých příběhů. Žádný jednotlivý příběh nemůže shrnout život člověka, a proto je zapotřebí mnoho příběhů a zkoumání těchto příběhů, aby člověk, který je vypráví, pochopil (Morgan, 2000).
Lidé jsou odborníky na svůj vlastní život. Když zkoumají sami sebe, považují své problémy za oddělené od sebe samých. V rámci terapie vyprávění lidem víra, dovednosti, zásady a znalosti pomohou snížit závažnost jejich problémů v jejich životě.
Terapeuti mohou svým klientům pomoci při vyprávění jejich příběhu tím, že se chovají jako „investigativní reportér“. Osoba, která příběh vypráví, si je důvěrně vědoma příběhu, který se chystá terapeutovi vyprávět. Klient může snadno identifikovat antagonistu svého příběhu a s minimálním úsilím je schopen identifikovat úspěchy, kterých dosáhl v boji s tímto problémem (White, 2005, str. 2).
Terapeut, jako investigativní reportér, má mnoho možností pro otázky ve snaze odhalit úspěchy, kterých klient dosáhl proti svým problémům. Tyto otázky mohou otevřít zkoumání toho, jak problém ovlivnil život člověka a jaké aspekty problému brání klientovi mít produktivní den. Investigativní reportér může také zkoumat postavy v klientově příběhu, aby zjistil, které pomáhají protagonistovi, ti, kteří pomáhají problému a jaké jsou jejich plány v příběhu (White, 2005, str. 2).
Problémy mohou v klientově životě převládat. Tyto problémy málokdy zcela zničí jeho život. Terapeuti, jako investigativní reportéři, mají mnoho možností pro otázky, které jsou užitečné při objevování úspěchů, kterých klient dosáhl.
Terapeut může klientovi pomoci identifikovat aspekty jeho života, které nejsou ovlivněny jeho aktuálním problémem, a zjistit, proč jsou v bezpečí. Terapeut může také nahlédnout do klientových problémů a zjistit, jaké dovednosti a znalosti aktuálně má, aby mohl s problémem bojovat a stanovit nové způsoby, jak tyto dovednosti posílit. Identifikace klientových tužeb po lepším životě může také poskytnout náhled na úspěchy, které nad jejich problémem zaznamenal, a také názory na to, jak by si přál, aby jejich příběh dopadl (White, 2005, pp 3).
Problémy se stávají každému člověku na tomto světě. V den, kdy se narodíme, jsme odňati od toho, co je utěšující a co je jisté. Jak postupujeme životem, objevují se další problémy, kterým musíme čelit, a způsobují nám smutek.
Tento smutek je identifikován jeho nositelem, a oni si ho pamatují, když procházejí životem. Prostřednictvím vyprávění o tomto smutku mohou klient a terapeut identifikovat to, co klient považuje za významné v jejich životě.
Zkoumání smutku klienta mu může ukázat opak. To může rozšířit klientovo chápání o jeho morálním přesvědčení a vynést na světlo to, jaké víry a hodnoty jsou mu drahé. Toto zkoumání mu může ukázat i cíl, který v životě vždy měl, ale nedokázal si ho uvědomit, nebo důležité závazky v životě, které zanedbával (White, 2005, s. 19).
Různé prožitky vyvolávají u každého jedince různou míru smutku. Síla této psychické bolesti může ukázat, do jaké míry si tyto hodnoty, morálku či cíle drží. Identifikací závažnosti svých problémů mohou terapeut a klient pochopit, co klient považuje za nejdůležitější ve svém životě.
V rámci procesu terapie jsou tyto případy bolesti a smutku identifikovány a plně prozkoumány. Prostřednictvím tohoto zkoumání mohou být pojmy, které klient nejprve považoval za pravdivé, nyní identifikovány jako falešné. Toto odhalení klienta může zmocnit klienta ke změnám v jeho životě, zlepšení jeho současné situace a zmírnění jeho vnitřního zmatku (White, 2005, pp 20).
V rámci vyprávěcí praxe jsou svědky zvenčí přizvaní posluchači k terapeutickému rozhovoru. Jsou třetí stranou, ani klientem, ani terapeutem, který je přizván, aby si vyslechl a potvrdil vybrané příběhy a identifikoval problémy klienta. Tito svědci se účastní terapeutického procesu až poté, co klient a terapeut ukončí svou diskusi (Diabetes Counselling, 2006).
Když je čas, aby se svědci zvenčí účastnili, nekomentují přímo příběh vyprávěný klientem. Místo toho by se měli svědci soustředit na části příběhů, které zaujaly jejich zájmy nebo zaujaly. Přestože svědek v tuto chvíli mluví s klientem, nejedná se o skutečný rozhovor, protože interakce mezi klientem a svědkem je omezená.
Existuje mnoho aspektů klientova vyjadřování příběhu, které mohou komentovat svědci zvenčí. Svědek může reagovat na to, jak mu příběhy poskytnuté klientem připomínaly lidi, události nebo pocity, které se odehrály v jeho vlastním životě. Může také informovat o jazyku a pocitech, které v něm klient vyvolal a jak je to osobně ovlivnilo. Svědek může také klientovi sdělit, jak ho vyprávění jeho příběhu změnilo jako osobu v důsledku klientova vyprávění (White, 2005, pp 15).
Poté, co svědci zvenčí vylíčí příběh klienta, má klient možnost reagovat na jejich připomínky. Klient může reagovat jakýmkoli způsobem, který si přeje. Tato zpětná vazba, i když je pro svědky možná potěšující, pomáhá posilovat úspěchy a znalosti získané v průběhu terapie a také ukazuje kroky, které klient dělá, aby dosáhl svých cílů.
Termín „Narrative Therapy“ má specifický význam a není totožný s Narrative psychology, nebo jakoukoli jinou terapií, která využívá příběhy. Narrative Therapy odkazuje na myšlenky a praktiky Davida Epstona, Michaela Whitea a dalších praktiků, kteří na této práci stavěli. Narrative Therapy se zaměřuje na narativní a situované koncepty je terapie. Narrative Therapist je spolupracovník s klientem v procesu objevování bohatších („tlustších“ nebo „bohatších“) příběhů, které vznikají z nesourodých popisů zkušeností, čímž destabilizuje držení negativních („tenkých“) příběhů na klientovi.
I když různí narativní terapeuti pracují poněkud odlišně (například Epston používá dopisy a další dokumenty se svými klienty, ačkoli tato konkrétní praxe není pro narativní terapii nezbytná), existuje několik společných prvků, které mohou vést k rozhodnutí, že terapeut pracuje s klienty „narativně“.
kognitivní narativní perspektiva. In R. A. Neimeyer & J. D. Raskin (Eds.), Constructions
of disorder. Washington, DC: APA Press.
interpretace vyprávění: Teorie a praxe (s. 45–66). Cambridge, MA: Harvard
University Press.
psychoterapie: plody nové observační jednotky. Psychoterapie Research, 2,
277-290.
T. R. Sarbin, & K. Scheibe (Eds.), Studies in social identity. New York: Praeger.
& M. J. Mahoney (Eds.), Konstruktivismus v psychoterapii. Washington, DC: American
Psychological Association.
Důsledky. Behaviour Research and Therapy, 31, 539-548.