Myslela jsem si, že mám všechno pod kontrolou a že Lukáš (22) bude jen další loutkou v mých hrách. Jenže jeden večer v restauraci změnil úplně všechno.
Jmenuji se Adéla (21) a studuji na vysoké škole v Praze. Moji rodiče jsou sice poměrně konzervativní, ale v otázce mého vzdělání mě vždycky maximálně podporovali, takže mi platí školné i garsonku na vysokoškolských kolejích na Strahově. Mít vlastní pokoj jen pro sebe je v mém věku neskutečný luxus, který mi spousta spolužáků závidí, ale pro mě to znamená i určitou osamělost a tlak na to, abych si život užívala naplno. Abych měla na kávu s kamarádkami a na nové oblečení, musím chodit po večerech na brigády do jedné reklamní agentury, kde se snažím vydělat každou korunu. Celý týden jsem se těšila na pátek, protože jsem měla domluvené rande s Lukášem, klukem z ekonomky, který se mi už nějakou dobu líbil pro svůj klid a tak trochu tajemný pohled.Naše první rande se sice muselo kvůli mé náhlé angíně odložit, ale o to víc jsem byla tentokrát nervózní. Vybrala jsem jednu útulnou italskou restauraci na Vinohradech, kde to sice nebylo úplně levné, ale atmosféra tam byla přímo stvořená pro romantiku. Když jsme se konečně posadili a objednali si první sklenku vína, cítila jsem se skvěle. Jenže v hlavě jsem měla takový malý, trošku nekalý plán. Domluvila jsem se se svou nejlepší kamarádkou Klárou (21), že se tam jako náhodou objeví. Chtěla jsem vědět, jak Lukáš zareaguje na nečekanou situaci, a upřímně, trošku jsem doufala, že se předvede jako pravý gentleman, který se o nás obě postará. Klára vešla do dveří asi po deseti minutách a já jsem s hraným překvapením zajásala a okamžitě ji pozvala k našemu stolu.Lukáš se sice tvářil poněkud rozpačitě a v jeho očích jsem zahlédla bleskový záblesk nespokojenosti, ale neřekl ani slovo protestu. Seděli jsme tam pak v trojici, objednávali si těstoviny a další láhev vína, a já jsem si v duchu gratulovala, jak mi to vychází. Klára byla jako vždycky okouzlující a hovorná, zatímco Lukáš spíše naslouchal. Netušila jsem však, že v jeho hlavě se odehrává úplně jiný scénář. Později mi přiznal, že kdysi četl na internetu příběh o klukovi, kterého takhle holky zneužily, aby za ně zaplatil drahou večeři, a on se rozhodl, že se nenechá jen tak vmanipulovat do role sponzora bez boje. Celý večer se blížil ke svému finále a atmosféra začínala houstnout, aniž bychom my dvě tušily, co přijde v momentě, kdy číšník položí na stůl účet.Když ten osudný okamžik nastal, Lukáš se na nás oba podíval tím svým klidným pohledem a s ledovým klidem se zeptal, jak to hodláme vyřešit s placením. Trochu mě to vyvedlo z míry, tak jsem nasadila svůj nejnevinnější výraz a odvětila jsem, že jsem přece předpokládala, že nás jako muž pozval. V tu chvíli se Lukáš nadechl a pronesl větu, která mi vyrazila dech a na kterou v téhle restauraci asi nikdo nezapomene. „Adélo, pozval jsem na rande tebe a dostal jsem Kláru jako bonus. Pokud mám platit za obě, tak předpokládám, že je na stole trojka,“ řekl naprosto vážně. V tu chvíli se u stolu zastavil čas a já jsem jen naprázdno otvírala pusu, neschopná jakékoliv smysluplné reakce na takovou nehoráznost.Čekala jsem, že se Lukáš začne smát, že to byl jen hloupý vtip, nebo že se prostě začneme dohadovat a nakonec každá vytáhneme svou peněženku, abychom tuhle trapnou situaci ukončily. Jenže se stalo něco, co jsem nečekala ani v nejdivočejším snu. Moje kamarádka Klára, která nikdy nezkazí žádnou legraci a ráda hraje vabank, se na něj usmála, naklonila se blíž a odpověděla: „Jasně, proč ne? Co třeba dneska v noci?“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se pode mnou propadá zem. Dívala jsem se střídavě na ni a na Lukáše a nemohla jsem uvěřit tomu, co se to tady vlastně děje. Byla to hra nervů, kterou Lukáš, jakožto vášnivý hráč pokeru, hodlal dohrát až do úplného konce bez mrknutí oka.Lukáš se nenechal vyvést z míry Klářinou odpovědí a pokračoval ve své hře. „Dobře, když platím, jdete dneska obě ke mně na koleje,“ prohlásil a upřeně se nám díval do očí. Klára jen nonšalantně pokrčila rameny a dodala, že zítra nemusí brzo vstávat, takže máme celou noc před sebou. Lukáš ještě chvíli vyčkával, jestli některá z nás neucubne, ale když jsme obě mlčely, vytáhl svou platební kartu a s naprostým klidem účet zaplatil. Celou cestu k jeho autu jsem doufala, že se jeden z nich začne smát a řekne, že to byl jen test, ale ticho, které vládlo na parkovišti, bylo přímo hmatatelné a úzkost v mém žaludku se začala nepříjemně stupňovat.Nasedli jsme do jeho staršího Volkswagenu a vyrazili směr Strahov. Cesta Prahou mi připadala nekonečná a já jsem se v duchu proklínala, proč jsem tuhle hru vůbec začínala. Lukáš působil navenek sebejistě, ale jak mi později došlo, uvnitř byl pravděpodobně ve stejném stresu jako já. Neměl totiž s takovými věcmi téměř žádné zkušenosti a celá ta situace byla jen výsledkem jeho uraženého ega, které mu nedovolilo přiznat porážku. Seděl za volantem, pevně svíral ruce na volantu a já jsem jen pozorovala ubíhající pouliční lampy a cítila se jako v nějakém špatném filmu, ze kterého nemůžu odejít, dokud nedoběhnou závěrečné titulky.Když jsme zaparkovali před budovou kolejí a vystoupili, chladný noční vzduch mě trochu probral, ale pocit paniky nezmizel. Kráčeli jsme po chodbě, která páchla dezinfekcí a levným jídlem, a každý náš krok se rozléhal jako úder kladiva. Lukáš vyndal klíče a zastavil se před dveřmi svého pokoje. V tu chvíli mi to všechno došlo. Představa, že bych měla jít dovnitř a dělat věci, na které jsem nebyla vůbec připravená, s člověkem, kterého v podstatě neznám, a se svou nejlepší kamarádkou k tomu, byla naprosto nepředstavitelná. Moje hrdost byla najednou pryč a nahradil ji čistý pud sebezáchovy a stud, který se mi rozléval po celém těle.Právě ve chvíli, kdy Lukáš zasunul klíč do zámku a kovové cvaknutí prořízlo ticho chodby, jsem to už nevydržela. „Tohle prostě neudělám,“ vyhrkla jsem s třesoucím se hlasem. Podívala jsem se na něj a pak na Kláru, která se na mě jen klidně dívala. „Pošlu ti svoji část peněz za večeři přes mobil a už mi nikdy nevolej,“ dodala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy vzteku a ponížení. Otočila jsem se na podpatku a zamířila k výtahu, rozhodnutá z tohohle místa zmizet co nejrychleji. Čekala jsem, že Klára půjde okamžitě za mnou, protože jsem věřila, že celou dobu jen blufovala stejně jako Lukáš a že tohle všechno byla jen jedna velká fraška.Jenže Klára se ani nepohnula. Místo toho se k Lukášovi otočila, věnovala mu jeden z těch svých nejvíc okouzlujících úsměvů a tichým, ale naprosto srozumitelným hlasem mu řekla: „Já vím, že jsi jenom blufoval, Lukáši. Ale já ne. To číslo mi rozhodně neztrácej.“ Poté sáhla do kabelky, vytáhla malý kousek papíru, na který v restauraci narychlo načmárala své telefonní číslo, a vložila mu ho do dlaně. Pak se teprve otočila a pomalým, sebejistým krokem se vydala za mnou k výtahu. Nechala tam Lukáše stát samotného na chodbě s otevřenou pusou a klíčem v zámku, naprosto zmateného z toho, co se právě odehrálo a jak se karty obrátily proti němu.Když jsme konečně seděly v taxíku na cestě domů, nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Klára se jen dívala z okénka a tajuplně se usmívala. Cítila jsem se zrazená, zmatená a zároveň neuvěřitelně hloupá. Moje nejlepší kamarádka, které jsem věřila, mě v podstatě před mým potenciálním klukem shodila a ukázala, že má mnohem větší odvahu nebo možná drzost než já. Celou noc jsem pak nemohla spát a přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdybych necouvla. Lukáš sice ve svém vyprávění přiznal, že se cítil hrozně a že vlastně nevěděl, co by dělal, ale Klářin tah ho naprosto vykolejil.Druhý den ráno mi Lukáš napsal zprávu. Nebyla to omluva, ani vyčítavý text. Jen se ptal, jestli jsem v pořádku dorazila domů. Odepsala jsem mu stroze, že ano, a pak jsem zbytek dne zírala do stropu. Pořád jsem měla před očima tu scénu na chodbě a Klářin lístek s číslem. Došlo mi, že Lukáš nebyl ten zlý, jen se bránil mému pokusu ho využít. Ale co Klára? Opravdu by do toho šla, nebo jen chtěla vyhrát tu pomyslnou hru na to, kdo má pevnější nervy? Tahle otázka mě pálila víc než cokoli jiného a ničila náš dosavadní vztah plný důvěry.O pár dní později jsem se s Klárou sešla v naší oblíbené kavárně. Atmosféra byla napjatá. Klára mi přiznala, že Lukáš jí opravdu zavolal a že se sešli na kávu. Prý si o všem promluvili a on se jí přiznal, že byl k smrti vyděšený a že jen nechtěl vypadat jako srab. Klára se smála a říkala, že jí to přišlo neuvěřitelně sexy, jak se snažil udržet tu svou masku hráče pokeru až do konce. Já jsem jen seděla, míchala si kafe a cítila, jak se mezi námi tvoří propast, kterou už asi nikdy nepřekleneme. Moje hra, která měla Lukáše otestovat, skončila tím, že jsem přišla o kluka i o nejlepší kamarádku.Zpětně se na celou situaci dívám s velkým odstupem a přemýšlím, jestli jsem tehdy přišla o skvělou příležitost poznat někoho zajímavého, nebo jestli jsem se prostě jen vyhnula obrovskému průšvihu. Lukáš byl sice chytrý a vtipný, ale jeho ochota jít do takového rizika jen kvůli svému egu mě dodnes děsí. Na druhou stranu, Klára mi ukázala, že život se nehraje podle mých pravidel a že když se snažíte s lidmi manipulovat, musíte počítat s tím, že se vám to vrátí jako bumerang. Dnes už se s Klárou nevídám a Lukáše jsem od té doby nepotkala, ale ten večer na Strahově mi zůstane v paměti navždy jako lekce z upřímnosti.Možná, že kdybych se tehdy v restauraci nezachovala tak vypočítavě a nepozvala Kláru jako past, mohl být náš vztah s Lukášem úplně jiný. Možná jsme mohli být šťastný pár, který spolu chodí do kina a plánuje společnou budoucnost. Místo toho mi zbyla jen pachuť hořkosti a uvědomění, že v lásce a v životě se blufování nevyplácí. Lukáš teď možná chodí s Klárou, nebo je s někým úplně jiným, kdo si na nic nehraje. A já? Já se učím být k lidem upřímná od samého začátku, protože už vím, že jedna nevinná hra může zničit všechno, na čem vám záleží.