Genocida Tutsiů je jednou z nejstrašnějších pravd naší nedávné historie. Došlo k ní v roce 1994 a zahynulo při ní 20 procent všech obyvatel Rwandy. Podle odhadů se na této genocidě podílelo 175000- 210000 pachatelů z řad Hutuů. Násilí bylo neuvěřitelně brutální a intimní, hutuský pachatel zabíjel mačetou Tutsije, se kterými vyrůstal jako se svými sousedy, rodinnými příslušníky. V té době se pro Hutuy stalo běžnou každodenní činností chodit zabíjet Tutsie. Proč se z těchto zdánlivě obyčejných občanů stali vrazi? O tom pojednává článek „Proměna obyčejných lidí ve vrahy: A psychosocial examination of Hutu participation in the Tutsi genocide“. Výzkumníci: Nicholas C. Skull, Christophe D. Mbonyingabo a Mayriam Kotb vedli rozhovory se 17 pachateli, aby pochopili, co je přimělo stát se vrahy.
Obecně mě zajímá, co vede lidi k účasti na politickém násilí. Genocida Tutsiů, ke které došlo ve Rwandě v roce 1994, představuje přesvědčivý kontext pro studium tohoto tématu, protože průměrní, obyčejní občané se vyzbrojili primitivními zbraněmi, jako jsou mačety, hole a zemědělské nástroje, a chodili od domu k domu a zabíjeli své sousedy, přátele, a dokonce i členy vlastní rodiny. Během pouhých tří měsíců bylo zabito 800 000 až milion lidí. Když si člověk přečte o genocidě Tutsiů, zůstává mu v hlavě otázka: Proč? Na tuto otázku jsem chtěl odpovědět.
Jsem vystudovaný psycholog, takže mě zajímají individuální faktory, které řídí chování. Když však uvažujeme o tom, proč se lidé účastní politického násilí, nemůžeme se zabývat pouze individuálními faktory. Musíme se také podívat na kontext prostředí, ve kterém lidé žijí, a zjistit, jak toto prostředí ovlivňuje rozhodnutí lidí účastnit se násilí.
Zjistili jsme, že kromě nátlaku na zabíjení byly významné i některé individuální faktory, včetně dehumanizace a desenzibilizace.
Přestože většina účastníků necítila vůči Tutsiům žádnou osobní zášť a většina z nich měla dokonce tutsijské přátele, všichni účastníci popsali, že vyrůstali ve společnosti, kde panovala velká diskriminace a protitutsijské nálady. Zdálo se, že společenské názory na Tutsie byly zárodkem genocidy.
Kromě historie diskriminace se lidé po zahájení genocidy stali vůči zabíjení znecitlivělí. Nikdo, s kým jsem vedl rozhovory, nezačal se zabíjením. Naopak, jejich zapojení bylo postupné a nakonec se stali vůči násilí znecitlivělí. Lidé se například na začátku přidávali k davům, ale nenosili zbraně ani se přímo nezapojovali do násilí. Pak začali nosit zbraň a nakonec se začali zapojovat do násilí. Jakmile někoho zabili, účastníci popsali, že se jejich city v podstatě vypnuly a oni ztratili smysl pro lidskost a svědomí. Mnozí popisovali, že se z nich stala „zvířata“ a ztratili veškerou perspektivu toho, co dělali.
Všichni, s nimiž jsem o genocidě hovořil, také popisovali, že během tříměsíční genocidy se zabíjení stalo způsobem života. Mnozí například říkali, že se ráno probudili, posnídali s rodinou, nabrousili si mačety a pak šli na místní fotbalové hřiště, kde od hlavního organizátora komunity dostali instrukce, kam půjdou „lovit“. Po několika hodinách „lovu“ se sešli v místním kabaretu nebo baru, popíjeli banánové pivo a diskutovali o svém dni, než se na večer vrátili domů. Pro mnohé to byl jejich denní program. Účastníci popisovali, že zabíjení se prostě stalo jejich životním stylem a velmi se na něj znecitlivěli.
Konkrétní účastník, na kterého se odvoláváte, velmi věřil, že genocida byla „spravedlivým důvodem“ kvůli protitutsijské propagandě, dědictví diskriminace (z obou stran) a dehumanizaci Tutsiů.
Všem účastníkům bylo řečeno, že na ně zaútočí Tutsiové a že je musí zabít, aby se ochránili. Je důležité si uvědomit, že mnozí z těch, kteří se genocidy přímo účastnili, byli chudí a obecně málo vzdělaní, což mohlo způsobit, že byli náchylnější ke klamání a manipulaci.
Proces usmíření je jedním z nejúžasnějších aspektů genocidy a skutečně vypovídá o lidskosti rwandského lidu. Po zastavení genocidy byly statisíce lidí za své zločiny uvězněny. Pochopitelně bylo logisticky velmi složité uspořádat soudní procesy pro tolik lidí, a tak se uchýlili ke svému tradičnímu soudnímu systému zvanému soud Gacaca. Když pachatelé prošli systémem Gacaca, byli požádáni, aby se ke svým zločinům přiznali přeživším členům rodiny, a pokud tak učinili, byli poté posláni do převýchovných táborů, kde se měli poučit o genocidě a připravit se na opětovné začlenění do svých vesnic. Díky tomuto procesu se mnozí začali učit, že to, co udělali, bylo špatné. Systém Gacaca měl také usnadnit odpuštění a případně i usmíření, ale o jeho účinnosti existují rozporuplné výzkumy.
Existuje nespočet příkladů, kdy se pachatelé vrátili do svých vesnic a nakonec byli přijati. Představte si, že někdo zabije členy vaší rodiny a pak se nastěhuje zpět do sousedství. Co byste dělali? Skutečnost, že existuje tolik příkladů odpuštění a dokonce usmíření, opět velmi vypovídá o lidskosti, která ve Rwandě existuje.
Psychosociální faktory, které vedly lidi k účasti na genocidě Tutsiů, jsou velmi odlišné od motivů sériových vrahů, takže si nemyslím, že lze tuto událost takto zobecňovat.
Jedním z důležitých zjištění studie bylo, že pachatelé nejen dehumanizovali své oběti, ale také sami sebe. V psychologickém výzkumu je dobře známo, že mnoho pachatelů politického násilí dehumanizuje skupinu protivníka. V případě genocidy Tutsiů se tak dělo prostřednictvím masové propagandy, kdy byli Tutsiové nazýváni „šváby“ a dalšími nelidskými výrazy. Přinejmenším v případě pachatelů genocidy Tutsiů však někteří z nich dehumanizovali také sami sebe tím, že o sobě mluvili jako o zvířatech, a tím si zřejmě usnadnili zapojení do násilí. Jinými slovy, pokud se člověk považuje za zvíře, usnadňuje mu to odpoutání se od lidskosti a usnadňuje mu to zabíjení? To je něco, co začínáme zkoumat v navazující studii.
S dalším výzkumným týmem se nyní zabýváme psychosociálními motivy pro vstup do teroristických organizací a vedeme hloubkové rozhovory se členy ISIS a Al-Káidy, abychom jim lépe porozuměli.
Provádět mezinárodní výzkum je velmi obtížné. Podnikl jsem několik cest do Rwandy, abych se seznámil se zemí, historií, genocidou a setkal se s místními obyvateli, přeživšími, pachateli a organizacemi, které pracují s oběma skupinami. Při koncipování studie jsem se řídil zásadou, že chci mít jistotu, že výsledky budou užitečné pro Rwandu a organizace, které pracují s přeživšími a pachateli. Nakonec jsem získal několik úžasných přátel a kontaktů, z nichž někteří se stali mými výzkumnými asistenty. Byli zásadní nejen v tom, že nám pomohli zajistit, abychom se věnovali výzkumu, který bude mít přímý přínos pro komunity a organizace, ale také v tom, aby byl výzkum kulturně citlivý. Moji výzkumní asistenti měli zásadní význam pro úspěch projektů.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih o genocidě Tutsiů se jmenuje „Chceme vám oznámit, že zítra budeme s našimi rodinami zabiti“: Philip Gourevitch: Příběhy ze Rwandy.
Pokud si chcete přečíst svědectví pachatelů genocidy z první ruky, doporučuji knihu s názvem Machete Season: Jean Hatzfield: Vrah ve Rwandě mluví.
Ervin Staub také napsal vynikající knihu s názvem Overcoming Evil: Vioelnce, Genocide, and Terrorism.
Ve Rwandě působí také několik vynikajících organizací, které skvěle pracují s oběťmi i pachateli. Doporučuji vašim čtenářům, aby navštívili jejich webové stránky a podpořili jejich úsilí. Zde jsou některé, které doporučuji:
Tento výzkum mi umožnil velmi temně pochopit faktory, které ovlivňují mysl lidí, kteří páchají taková zvěrstva, a jak mohou být tito lidé vykoupeni, pokud se o to systematicky snaží.
Pokud má někdo k výzkumu nějaké dotazy nebo připomínky, může se obrátit na Dr. Nicholase Sculla na adrese: nscull@gmail.com.