Sumiyah pochází ze Saúdské Arábie a chce se stát spisovatelkou a básnířkou. Jejím současným cílem je dokončit studium medicíny s vynikajícím průměrem a mít možnost publikovat vlastní slova. Sumiyah řekla: „Za pět let se vidím jako rezidentka porodnictví a gynekologie na Queen’s University“. Bylo jí diagnostikováno a stále trpí syndromem vyhoření. Řekla: „V posledních třech letech jsem na sebe vyvíjela velký tlak, abych se dostala na lékařskou fakultu, a to se mi možná vymstilo“.
Sumiyah si to nechala pro sebe a myslela si, že má všechno pod kontrolou. Řekla: „Bylo pro mě těžké se s tím vyrovnat, natož o tom s někým mluvit.“ Sumiyah také řekla: „Nemohla jsem se ráno přinutit vstát z postele. Usnout šlo bez námahy, ale probudit se bylo nesmírně obtížné. Když jsem nespala, byla jsem v transu. Většinu věcí jsem dělala roztržitě. Cítil jsem se apatický téměř ke všemu, co se v mém životě dělo. Čím bezbarvější se mi zdály mé dny, tím marněji jsem se cítil.“
Kvůli nedostatku spánku byla napjatá a rozzlobená, vybíjela si vztek i kvůli maličkostem. Místo aby počítala dny, kdy zameškala vyučování, počítala dny. Sumiyah řekla: „Snažila jsem se omezit vliv negativní energie, kterou jsem vyzařovala, a tak jsem se vyhýbala přátelům a členům rodiny. Přestala jsem cvičit a začala jsem se rozhodovat nezdravě, což mi zhoršovalo pocit ze sebe sama.“ A nejen to, začala pochybovat, zda jí studium medicíny opravdu stojí za její fyzické a duševní zdraví. Sumiyah řekla: „Tolikrát jsem přemýšlela o tom, že bych toho nechala, ale protože jsem vysokou školu přeskakovala, nemohla jsem své rozhodnutí ani vykonat.“
Sumiyah naštěstí nikdy neuvažovala o sebevraždě, ale doufala, že se jí cestou na univerzitu stane autonehoda. Řekla: „Vždycky jsem přemýšlela o tom, jak by to všechno bylo mnohem lepší, pro všechny, kdybych nebyla naživu. Představy smrti jsem se už nebála.“ Protože Sumiyah není výrazná osobnost, její rodina věřila, že je vše normální. Když chodila za školu, řekla rodině, že vyučování bylo zrušeno. Když Sumiyah nebyla s nimi, mysleli si, že se učí. Říkala: „Všechno se zdálo být v pořádku. Byla jsem na cizím místě se svými kamarády, protože jsem se s nimi nevídala ani jsem s nimi o tom nemluvila. I když jsem se záměrně odpoutávala, stejně jsem se cítila taková odtažitá a odcizená“.
Kvůli tomu se Sumiyah cítí omezená a bezmocná. Bohužel zatím nedosáhla bodu obratu. Snaží se ze všech sil zaměstnat a rozptýlit, aby neměla čas na to myslet. Sumiyah řekla: „I když jsem se od všech izolovala, přítomnost jednoho člověka mi velmi pomohla. Díky nim jsem v dobrých dnech vstávala z postele. Jejich společnost byla to jediné, na co jsem se těšila. Díky nim jsem chtěla být lepší. Byli mým cílem i mým publikem.“ Před nástupem na vysokou školu byla Sumiyah se životem spokojená a všeho si vážila.
Naučila se vážit si i těch nejmenších věcí a na konci každého dne si napsala tři věci, za které byla vděčná. A nejen to, Sumiyah se naučila vyjadřovat své pocity způsobem, který nezahrnuje vokalizaci. Nyní pracuje vedle svých pocitů, místo aby se jim bránila. Je nyní trpělivější, a to jak k lidem, tak k sobě samé. A co je nejdůležitější, naučila se mít naději.
Toto je její rada pro ty z vás, kteří jste v podobné situaci:
Neodolávejte. Čím dříve se s tím smíříte, tím dříve se můžete začít zotavovat.
Drobné krůčky. Postupujte den po dni. Pokrok není přímka.
Nebojte se oslovit a požádat o pomoc.
Sumiyah má před sebou ještě dlouhou cestu, ale dělá první kroky. Doufejme, že se jí dostane pomoci, kterou potřebuje k uzdravení. Pomozte mi změnit situaci tím, že se podělíte o svůj příběh. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebujete bezpečné místo, kde se můžete vypovídat a získat radu, neváhejte se stát členem skupiny Mental Illness Recovery Series na Facebooku.