Někdy se mi v hlavě všechno točí. Vymkne se mi to z rukou tak rychle, až mi vyschne v ústech. Takové sucho, jaké byste asi cítili, kdybyste si vnitřek úst třeli smirkovým papírem.
Mám tendenci hodně přemýšlet. Mám tendenci nepřestávat vidět siluety písmen. Hláskovat, jak se všechno může strašně pokazit. Každou příhodu a každou větu si v hlavě převracím znovu a znovu. Pitvala jsem každý okamžik a rozebírala každou událost, která se v mém životě odehrála. Je to nekonečný proces.
Neustále je tu hluk.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten hluk je moje vlastní mysl.
Chvíli mi trvalo, než jsem to nechala být a přestala před tím utíkat. Nějak se mi vždycky podaří sprintovat rychleji. Dohání mě. Pokaždé.
Lidská mysl je výsledkem frustrace umělců. Namáčejí své štětce do chaosu a s pevně zavřenýma očima ho rozprašují na plátna v naději na zázrak. Myslím, že moje mysl lpí na nadějích až příliš pro své vlastní dobro. Vytváří mistrovská díla s tahy fialové, modré a cákanci zelené. Jen aby neopatrně přelila nápadnou směs všech odstínů šedi.
Moje mysl je velmi nedbalá. Zakopává o vzpomínky, které nedbale odhazuje, aby pak padla tváří v tvář nostalgii.
Moje mysl má spoustu modřin.
Není tvořena galaxiemi ani vesmíry. Nebrodí se řekou hvězd a nevytváří souhvězdí. Moje mysl je tvořena chaosem. Z tupého šumu a častěji z křiku a jekotu hlasů tak hlasitých, až to skoro oslepuje.
Někdy je to jako ztroskotání. Ještě jsem nepřišel na to, jak ho donutit, aby přestal běžet. Běží příliš rychle na to, aby to moje tělo uneslo.
Moje mysl je trochu vyčerpaná.
Navzdory všem katastrofám, které způsobuje, dávám přednost hluku, který vydává, před kakofonií, kterou si všichni ostatní zřejmě užívají. Klidně mohu strávit hodiny o samotě se svou myslí.
Odstraňuji šediny své mysli.
Moje mysl dělá spoustu hluku. Naučila jsem se však před ním přestat utíkat.
Protože zatímco hluk je nepříjemný, otupělost je zlovolná.