Kolikrát jste už vyslovili větu „polechtej mě a zemřeš“? Dobře, možná nejste tak násilničtí jako já, ale určitě se vám někdy stalo, že jste vyhrožovali nebo zvýšili hlas na osobu, která se vás chystala lechtat nebo už lechtala. Ale samozřejmě, stejně jako já, jste to nikdy nemysleli vážně. Ve skutečnosti jste to možná dokonce řekli jen proto, abyste zachovali zdání, protože se vám ve skutečnosti líbilo, že vás někdo lechtá. Ale proč? Lechtání ve vás doslova vyvolává pocit, že za chvíli umřete, a pak se začnete plácat všude možně a omylem někoho kopnete do brady a v podstatě se z toho stane jenom průšvih. Tak proč se ti to líbí?
Robert R. Provine, autor knihy „Smích: vědecké zkoumání“ a neurolog z Marylandské univerzity v Baltimoru, se domnívá, že lechtání neslouží k ničemu jinému než k vytváření sociálních vazeb. Jinými slovy, lechtání je prostředkem ke sblížení dvou lidí. Tuto domněnku dokládá vysvětlením pozorování, která zkoumal ve své knize; totiž že smích, konkrétně jako reakce na lechtání, začíná po několika prvních měsících života a slouží jako jedna z prvních forem komunikace mezi dítětem a rodičem. V tomto smyslu je lechtání vnímáno téměř jako prostředek pozitivního posílení rodiče, který bude své dítě lechtat tak dlouho, dokud se bude smát. Kromě toho se dítě lechtáním také učí důvěřovat rodiči a bavit se s ním. Zdá se tedy, že lechtání je prostředkem sbližování.
Co ale říká na to, že všechna obvyklá lechtivá místa, tedy krk, břicho, žebra, jsou také známá tím, jak jsou zranitelná. Ve skutečnosti v roce 1984 Donald Black, psychiatr z University of Iowa, poznamenal, že důvodem, proč se většina dětí účastní takových věcí, jako jsou lechtivé zápasy, by mohlo být to, že se podvědomě učí chránit tyto zranitelné části svého těla během boje.
Co si o tom myslíte? Je lechtání prostředkem sbližování, nebo cvičením pro přežití? Vypovídá něco o tom, že s přibývajícím věkem se zdá, že lechtání a lechtání ustupuje do pozadí? Je lechtání určeno pouze mladým lidem z nějakého zvláštního důvodu? Podnět k zamyšlení.