Drsná minulost, ulice a pocit, že už nejsem člověk. Stačilo ale jedno pozvání na snídani a můj život nabral úplně jiný směr. Děkuji ti, Jitko!
Když se dnes dívám do zrcadla a upravuji si límeček pracovní košile, jen stěží věřím tomu, že ta žena v odrazu jsem skutečně já. Jmenuji se Petra a je mi osmadvacet let, ale mám pocit, že jsem prožila nejméně tři různé životy. Ten první skončil v mých patnácti letech, kdy se z dětství stala noční můra plná násilí a zneužívání, o kterém se v slušných rodinách nemluví. Trauma bylo tak hluboké, že jsem se rozhodla zpřetrhat veškeré vazby se svou rodinou. Chtěla jsem být volná, ale místo svobody jsem našla jen prázdnotu, kterou jsem se snažila zaplnit drogami. Brzy jsem zjistila, že jediný způsob, jak zůstat čistá a nedostat se znovu do spárů dealerů a falešných přátel, je neustálý pohyb. Stala jsem se stínem bez domova, tulákem s batohem na zádech, který stopoval po celých Čechách, jen aby nikde nezapustil kořeny a nesešel znovu na scestí.Byla jsem tehdy mladá, neuvěřitelně naivní a k smrti vyděšená. Samota na ulici není jako ta samota, kterou zažíváte v prázdném bytě; je to pocit naprosté izolace uprostřed davu. Člověk se velmi rychle naučí krutou lekci – jakmile přijdete o střechu nad hlavou, lidé se k vám začnou chovat, jako byste přestali být lidskou bytostí. Svůj první záznam v trestním rejstříku jsem dostala v osmnácti letech, jen pár dní po narozeninách. Moje vina? Usnula jsem vyčerpáním na lavičce v jednom pražském parku. Strážníci mě vzbudili uprostřed mrazivé noci, svítili mi baterkou do očí a bez špetky soucitu mi přikázali zmizet. Kam jsem měla jít? To nikoho nezajímalo. Svět se pro mě stal místem, kde lidé při pohledu na mě raději odvraceli zrak, jako bych byla nakažlivá nebo neviditelná.Ponižování bylo na denním pořádku a bolelo víc než hlad. Pamatuji si, jak mě nepustili na toaletu v nákupním centru, i když jsem měla v ruce posledních pár drobných na kávu. Viděla jsem, jak o minutu později pustili paní v drahém kabátě, aniž by se jí na cokoli ptali. Lidé na mě pokřikovali urážky, dívali se na mě svrchu a jejich pohrdání mi pomalu rozežíralo duši. Cítila jsem se jako odpad, jako někdo, kdo si nezaslouží ani základní slušnost. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu a já začínala věřit tomu, co mi říkaly jejich oči – že jsem nic, jen špinavá skvrna na chodníku, kterou by bylo nejlepší prostě ostříknout hadicí a zapomenout, že kdy existovala.Jeden sychravý podzimní den jsem seděla na kraji chodníku v Plzni. Před sebou jsem měla položený kus utrženého kartonu, na který jsem fixou napsala jediné slovo: „Hlad“. Neměla jsem žádné pracovní dovednosti a kvůli neustálému cestování z města do města jsem si nedokázala udržet žádnou brigádu. Navíc jsem se tehdy panicky bála mít u sebe víc než pár korun. Moje abstinence byla teprve v plenkách a já věděla, že větší obnos peněz by pro mě mohl být rozsudkem smrti, kdyby mě pokušení přemohlo. Dnes už vím, že žebrota není cesta, ale tehdy to byl můj jediný způsob, jak přežít další den a neukrást přitom ani rohlík. Cítila jsem se nekonečně malá a zbytečná.Najednou se přede mnou zastavily dvě dětské nožky v růžových teniskách. Kolem mě procházela žena se dvěma malými dcerkami. Zvykla jsem si na to, že rodiče před mým zjevem své děti chrání, jako bych byla nějaké strašidlo z pohádek. Viděla jsem to stokrát – dítě se chtělo na něco zeptat, ale matka ho okamžitě okřikla, popadla za ruku a přidala do kroku, jako bychom byli v nebezpečné zóně. Byla jsem tabu, něco, co se nesmí pojmenovat ani vnímat. Ale tato žena udělala něco, co mi vyrazilo dech. Zastavila se, podívala se mi přímo do očí a přečetla si můj nápis. V jejím pohledu nebyl strach, ale hluboký, upřímný soucit, který mě až pálil u srdce.„Vy máte hlad? Tak to tedy nepůjde. Proč se nepůjdete najíst s námi?“ zeptala se naprosto přirozeným tónem, jako by zvala starou známou na kávu. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Ona mě, zanedbanou holku z ulice, zve ke stolu ke svým dětem? Byl to pro mě naprostý šok. Vzala mě do nedaleké restaurace, kde voněla čerstvá polévka a pečené maso. Seděli jsme tam všichni čtyři u jednoho stolu – ona, její dvě dcerky a já. Cítila jsem se v tu chvíli tak nepatřičně, ale její laskavost byla jako teplá deka. Neřešila můj vzhled ani zápach mých starých šatů, prostě tam se mnou byla a viděla ve mně člověka, který má jen zrovna smůlu.Během jídla se mě začala ptát na můj život. Ne s odsuzováním nebo výslechem, ale s opravdovým zájmem. Chtěla vědět, proč jsem se ocitla na ulici, co mě baví a jaká jsem byla jako malá. Poprvé po mnoha měsících, možná letech, se se mnou někdo bavil jako s rovnocennou bytostí. Nebála se mě, nesháněla se po kabelce, když jsem se pohnula. Objednala mi obrovskou snídani a k tomu ještě dezert s horkými malinami. Pokoušela jsem se ho odmítnout, bylo mi trapné, kolik za mě utrácí, ale ona jen s úsměvem zavrtěla hlavou a řekla, že sladké je na nervy nejlepší medicína. To jídlo pro mě mělo chuť naděje.Když jsme dojedly a vyšly ven před restauraci, sáhla do tašky a podala mi pár stovek. K tomu přidala malý útržek papíru, na kterém bylo úhledným písmem napsané telefonní číslo. „Kdybyste cokoli potřebovala, ozvěte se. Jmenuji se Jitka,“ řekla mi klidně a pohladila mě po rameni. Ten dotyk byl pro mě jako elektrický šok – lidské teplo, které jsem už skoro zapomněla vnímat. Stála jsem tam jako opařená a dívala se, jak odchází se svými dcerami, které se na mě ještě naposledy zamávaly. V tu chvíli jsem se rozplakala, ale nebyl to pláč zoufalství, byla to úleva, že na světě ještě existuje dobro.Nikdy na ni nezapomenu. Jitko, pokud tohle náhodou čteš, věz, že jsi mi ten den připomněla, že jsem stále člověk. Že si zasloužím laskavost, úctu a že nejsem nějaké rozbité, děsivé monstrum, které patří do stínu. Tvé gesto mi dodalo sílu věřit, že se z toho bláta mohu vyhrabat. Byla jsi mým majákem v bouři, ve které jsem se topila. Kdybych to číslo ještě měla, hned teď bych ti zavolala, abych ti poděkovala za všechno, co jsi pro mě udělala. Bohužel mi o pár měsíců později ukradli v ubytovně batoh i s tím drahocenným kouskem papíru, ale tvé jméno a tvá tvář zůstanou v mém srdci navždy.Možná vás zajímá, jak můj příběh pokračoval dál. Dnes už jsem šest let úplně čistá. Mám malou garsonku, kterou si s láskou zařizuji, a stabilní práci v jedné IT firmě. Brzy budu mít hotový i bakalářský titul, na kterém jsem po nocích pracovala. Cesta to nebyla lehká, ale díky sociálním programům a státní podpoře jsem dostala šanci, kterou jsem nepromarnila. Prošla jsem odvykací kúrou, kterou mi zaplatila pojišťovna, bydlela jsem v azylovém domě a později v tréninkovém bytě. Tyto programy opravdu fungují a zachraňují životy lidí, jako jsem byla já – lidí, kteří jen potřebují podat pomocnou ruku, aby se znovu postavili na vlastní nohy.Dnes se už nebojím peněz ani budoucnosti. Věřím, že každý z nás může v životě zakopnout, ale je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás nezašlapou hlouběji do země. Jitčina snídaně byla prvním krokem k mé svobodě. Naučila mě, že i ten nejmenší projev lidskosti může mít pro druhého cenu celého vesmíru. Doufám, že se jednou stanu natolik soběstačnou, abych i já mohla pomáhat těm, kteří na ulici stále ještě čekají na svůj zázrak. Život je dar a já už ho nikdy nehodlám promarnit v troskách své minulosti.Moje minulost mě sice definovala, ale už mě neovládá. Když jdu dnes kolem lidí, kteří sedí na zemi s cedulí, neodvracím zrak. Vím, co prožívají, vím, jak bolí ta neviditelnost. Vždycky se snažím aspoň o drobný úsměv nebo pár vlídných slov, protože vím, že právě to může být ten moment, který jim dodá sílu bojovat dál. Lidskost není o velkých gestech, ale o tom, že v tom druhém uvidíte sami sebe. A za tohle poznání vděčím právě té neznámé ženě, která se nebála usednout k jednomu stolu se ztroskotancem a vrátit mu jeho ztracenou tvář.Často přemýšlím, co Jitka dělá dnes. Možná má už dcery v pubertě a vypráví jim o tom, jak důležité je pomáhat ostatním. Snad ví, že její čin nezůstal bez odezvy a že díky ní je na světě o jednoho šťastného člověka víc. Chtěla bych jí ukázat svou promoci, svůj čistý domov a říct jí: „Podívej, Jitko, dokázala jsem to. Díky tobě jsem to nevzdala.“ Je fascinující, jak může deset minut vašeho času změnit někomu celou dekádu života. Buďme k sobě laskaví, protože nikdy nevíme, jak těžký náklad ten druhý právě nese na svých bedrech.Závěrem bych chtěla vzkázat všem, kteří se cítí na dně: nevzdávejte to. I když se zdá, že je celý svět proti vám, někde tam venku jsou lidé jako Jitka. A hlavně, i v té největší tmě v sobě nosíte světlo, které stojí za to znovu zažehnout. Já jsem své světlo našla a slibuji, že už ho nikdy nenechám zhasnout. Moje cesta z ulice až do kanceláře byla lemována slzami, ale každá z nich stála za to. Jsem Petra, jsem silná a jsem konečně volná. A to všechno začalo u jednoho obyčejného talíře s teplou snídaní a jednoho neobyčejného srdce.