Rozvod Petra a Jany byl plný hořkosti a ticha. Až nečekaná tragédie a stará deka jim ukázaly, že pod nánosem hněvu stále přežívají city, které nikdy úplně nevyprchaly.
S Tomášem (38) jsme se rozešli před dlouhými čtyřmi lety a byl to konec, na který se nedá zapomenout, i kdyby člověk stokrát chtěl. Z nejlepších přátel, kteří si kdysi slibovali věrnost až do hrobu, se během rozvodového řízení stali unavení a zatrpklí protivníci, kteří po sobě stříleli jedovaté šípy uštěpačných poznámek. Jakmile zaschl inkoust na posledním úředním dokumentu, nastalo mezi námi absolutní ticho. Přestali jsme pro sebe existovat, smazali jsme se ze sociálních sítí i ze svých životů. Jenže srdce není stroj, který se dá vypnout stisknutím tlačítka. Před dvěma lety jsem se dozvěděla, že Tomáš bojuje s vážnými zdravotními problémy. Moje ego sice křičelo, že si po tom všem nezaslouží ani vteřinu mé pozornosti, ale strach o jeho život byl silnější. Zkusila jsem mu napsat krátkou zprávu, prosté lidské gesto, protože v tu chvíli byl v mých očích zase tím partnerem, o kterého jsem se bála. Ta zpráva však nikdy nedorazila, zůstala viset v digitálním vakuu a já to tehdy vzdala.Letos v únoru mi ale zazvonil telefon a svět se znovu zachvěl v základech. Moje milovaná babička, ta laskavá žena z jižních Čech, u které jsme trávili každé léto, na tom byla velmi špatně. Věděla jsem, že tentokrát už se domů z nemocnice nevrátí. Bylo to bolestivé, ale svým způsobem jsem na ten odchod byla připravená. Co mě však skutečně děsilo, byla realita, která z toho vyplývala – musela jsem mluvit s ním. Tomáš babičku miloval, byla pro něj jako jeho vlastní, a on měl právo se s ní rozloučit. Celé roky jsem kolem sebe stavěla vysokou zeď z bolesti a hněvu, hluboký příkop plný křivd, který mě měl chránit před dalším zklamáním. Absolvovala jsem nespočet terapeutických sezení a probděla noci v nočních můrách jen kvůli téhle jediné hypotetické situaci: že se mu budu muset znovu podívat do očí. Ta chvíle byla tady a já cítila, jak se mi svírá hrdlo úzkostí.Otevřela jsem seznam kontaktů a sjela prstem na jeho jméno. Nebyla tam už ta něžná přezdívka, kterou jsem pro něj vymyslela ještě před naším prvním rande v pražské Stromovce. Tehdy mi řekl, že mu tak nikdo nikdy neřekl, a ta přezdívka byla naším malým soukromým vesmírem po celých deset let, co jsme byli spolu. Teď tam svítilo jen jeho strohé, úřední jméno: Tomáš Černý. Působilo to tak sterilně, jako studený stisk ruky na úřadě. Žádná intimita, žádná historie, jen písmena na displeji. Uviděla jsem tam tu starou nedoručenou zprávu a došlo mi, že mě tehdy nejspíš zablokoval. Nemohla jsem mu to mít za zlé, já udělala totéž. Ale v hloubi duše jsem věděla, že po té společné dekádě mu tu zprávu o babičce dlužím. Zkusila jsem to znovu, srdce mi bušilo jako o závod, ale výsledek byl stejný. Zpráva se neodeslala.Zmateně jsem rozklikla nastavení jeho kontaktu, abych se ujistila, že mám správné číslo, a sjela jsem až úplně dolů. Tam na mě svítil nápis: „Odblokovat kontakt“. Krev mi pulzovala ve spáncích jako válečné bubny a hlavou mi vířily tisíce otázek. Proč jsem to vlastně udělala já? Kdy jsem ho v záchvatu vzteku odřízla od světa? Prstem jsem se dotkla displeje a zrušila blokaci. Zkusila jsem odeslat zprávu potřetí. „Doručeno.“ Ten jediný nápis mě zasáhl víc než tisíc slov. Po všech těch letech příprav na tuhle konfrontaci, po všech těch nacvičených scénářích, jak budu silná a lhostejná, se nedostavila ani agrese, ani touha utéct. Byl to jen čistý smutek a hluboká lítost nad tím, co všechno jsme ztratili tím, že jsme se navzájem vymazali ze života.Tomáš odpověděl téměř okamžitě. A tak jsme si po nekonečně dlouhé době prostě… povídali. Zeptala jsem se ho, jestli by chtěl babičku v hospici navštívit, než vydechne naposledy. Bez váhání souhlasil. Domluvili jsme si podrobnosti a já se hrozila toho, co se stane, až ho uvidím naživo. Čekala jsem, že ve mně vzplane stará zášť, že budu muset znovu vybudovat své obranné valy. Ale místo toho se v mém nitru mihl stín něčeho dávno zapomenutého, známého a hřejivého. Na kratičký okamžik, jako když se v přesýpacích hodinách mihne pár zrnek písku, jsem se na to setkání s ním vlastně těšila. Bylo to děsivé a krásné zároveň, ta nečekaná naděje, která se drze prodrala skrze nánosy prožitého utrpení.Den návštěvy v léčebně dlouhodobě nemocných nastal. Když jsem zaslechla zaklepání na dveře pokoje, zastavilo se mi srdce. Stál tam on. Ta známá tvář, ten hlas, který jsem kdysi slyšela každý den jako první věc po probuzení. „Ahoj,“ řekl tiše. Veškerá ta očekávaná bolest, ten vztek a chuť si navzájem vyčítat staré rány, byly najednou pryč. Zmizely jako ranní mlha nad Vltavou. Zpočátku to bylo samozřejmě zvláštní, taková ta směsice důvěrné známosti a nepříjemného napětí. Moje racionální já mi našeptávalo, že bychom spolu v jedné místnosti už nikdy neměli být, ne po tom pekle, kterým jsme si prošli. Navíc jsem věděla, že má jinou partnerku, přátelé mi to občas donesli, i když jsem o tom nechtěla slyšet. Zasloužil si být šťastný, zasloužil si lásku, ale i tak mě to píchlo u srdce.Stačilo však pár minut, abychom z našich vzpomínek setřeli prach a pavučiny. To, co mezi námi kdysi tak jasně zářilo, se začalo znovu probouzet k životu. Jako by se rozbitá mozaika naší společné lásky začala skládat zpět do rámu. Některé dílky byly odštípnuté, jiné prasklé, ale obraz byl stále rozpoznatelný. Nebylo to utrpení, trávit s ním ten čas u babiččina lůžka. Bylo to skoro… příjemné. Vzpomněla jsem si, že se mu vždycky líbily moderní technologie, a tak jsem mu přinesla pár drobností, které jsem vyrobila na 3D tiskárně. Vypadal, že má upřímnou radost. On mi naopak nabídl termofólii do auta, protože slyšel v rádiu příběh o řidiči, který uvízl v závěji a umrzl. Byla to taková ta jeho typická, roztomilá starostlivost. Ten klukovský humor v něm stále byl a já byla nesmírně vděčná, že tu jiskru neztratil. Chtěla jsem si tu fólii vzít, strašně moc. Ale odmítla jsem. Byla to pro mě v tu chvíli víc než jen věc – byla to olivová ratolest, šance na smíření, na kterou jsem se ještě necítila připravená.Pohřeb proběhl v tichosti a my jsme spolu strávili další chvíle povídáním o tom, co se děje ve světě i v našich soukromých životech. Rozebírali jsme oblíbené seriály, smáli se stejným věcem jako dřív. Zeptal se i na naše „kluky“, dva australské kelpie, Riveera a Rýna, které jsme si pořídili místo dětí. Byli to naši synové se čtyřma nohama. Navrhla jsem, jestli by je nechtěl někdy vidět, a on přiznal, že na to taky myslel. Potřebovala jsem ale čas na rozmyšlenou, všechno se to dělo moc rychle. Pak přišel konec smuteční hostiny, lidé se rozcházeli. Krátce jsme se objali, on nastoupil do svého auta a já do svého. Měla jsem neodbytný pocit, že neoplakáváme jen babičku, ale i něco mezi námi. Možná jsem to tak cítila jen já, ale ta tíha na hrudi byla nepopiratelná. „Měla jsem si tu termofólii vzít,“ pomyslela jsem si, když jsem sledovala jeho mizející světla.Po dvou týdnech jsem se mu ozvala ohledně těch psů. Pořád jsem byla plná strachu, a tak jsem si kladla podmínky. Řekla jsem mu, že to dělám jen kvůli psům, že nesmí překročit žádné hranice a že se sejdeme v parku, aby kluci nebyli zmatení, kdyby se „máma“ najednou objevila doma a zase zmizela. A chtěla jsem, aby s sebou vzal svého nového partnera. Chtěla jsem mít jistotu, že on k němu bude mít větší respekt, než jaký měl tehdy ke mně. Tomáš to odmítl. Nechtěl do toho míchat nikoho dalšího a já na to netlačila. Zase mě bodlo u srdce a v hlavě mi jako refrén znělo: „Měla jsem si tu termofólii vzít.“Uplynulo pár měsíců a Riverovi začalo být zle. Ozvala jsem se Tomášovi, nejen kvůli naší dohodě, ale proto, že jsem cítila, že to musí vědět. Návštěvy u veterináře byly čím dál častější, diagnózy čím dál děsivější. Nakonec jsme museli na specializovanou kliniku na CT. Tomáš jel s námi. Bylo to poprvé, co Rivera viděl od našeho rozvodu. Ten náš psí kluk se sice tvářil odtažitě, ale v hloubi duše mu Tomáš hrozně chyběl. Jsou si v tomhle podobní – oba jsou paličatí a neradi dávají najevo city. V té čekárně jsme najednou působili jako rodina víc než během posledních let našeho manželství. Žádné hádky, žádné výčitky, jen my dva proti společnému nepříteli. Byli jsme tým. Trvalo to tisíce korun za právníky, rozvod a vážnou nemoc našeho psa, abychom se sjednotili způsobem, který žádná manželská poradna nedokázala zařídit.River byl po té návštěvě šťastný, zářil tak, jak jsem ho dlouho neviděla. Jsem si jistá, že v tom měla prsty právě přítomnost Tomáše. Jenže výsledky CT byly neúprosné. Hemangiosarkom. Neoperovatelný nádor. Zbývalo mu maximálně šest až dvanáct týdnů života. Když jsem to Tomášovi volala, oba jsme do telefonu plakali. Řešili jsme, co dál, jak mu zpříjemnit poslední dny. A já si znovu v duchu opakovala tu větu o termofólii. O tři týdny později jsme jeli k Tomášovým rodičům, aby se River mohl naposledy podívat na svou nejoblíbenější osobu – Tomášovu mámu. Milovala ho stejně jako my. River byl unavený, ale bylo vidět, že si každou vteřinu užívá. Tam jsem poprvé potkala Tomášova partnera. Působil mile, ale v jeho očích jsem viděla něco povědomého. Ten vyčerpaný výraz, který jsem mívala já ke konci našeho vztahu. Napadlo mě, jestli se cítí stejně ztracený, jako jsem se kdysi cítila já.Poslední den nastal u nás doma. U mě doma, v domě, který jsme kdysi kupovali spolu právě kvůli tomu, aby kluci měli zahradu, kde by mohli běhat. Tomáš tam byl poprvé od rozvodu. Viděl se i s Rýnem, který na něm mohl oči nechat. Přijela paní veterinářka, nesmírně citlivá žena. Vyprávěli jsme jí Riverův příběh, jak byl středobodem našeho světa. Všechno, co jsme dělali, bylo pro něj. Neměli jsme děti, tak on a Rýn byli naším vším. Společně jsme Rivera doprovodili přes duhový most. Roky našich životů a naší lásky se v tu chvíli zhmotnily v těle jednoho úžasného australského kelpie. Rozloučili jsme se a dívali se, jak odjíždí se svou oblíbenou dekou a opičkou, kterou dostal v den, kdy jsme si ho adoptovali. Byla jsem ráda, že má své hračky u sebe.Ale v tu chvíli mě to zasáhlo vší silou. Seděli jsme tam s Tomášem v prázdném obýváku a já pochopila, že ta termofólie nebyla jen věc. Byla to naděje. Tomáši, chybíš mi. Je mi líto všeho, co se mezi námi stalo, a všech těch let, které jsme promarnili v tichu a nenávisti. Možná je pozdě, možná už jsme každý úplně jinde, ale kdybys tu termofólii ještě měl, ráda bych ji přijala. Třeba se pod ni vejdeme oba a třeba nás zahřeje víc než jen na těle. A i kdyby ne, jen chci, aby ti bylo teplo a abys věděl, že jsem ti odpustila.