Karel (21) prožíval nejtěžší podzim. Smrt rodinného přítele a neúspěchy ve škole ho srážely na kolena, dokud nepotkal dívku, která změnila vše.
Byl sychravý začátek října a já jsem měl pocit, že se na mě hroutí celý svět. Všechno to začalo ještě předtím, než se vyhrotily ty nekonečné spory s mou matkou, což by vydalo na samostatný a velmi smutný román. Tehdy mě ale nejvíc bolelo srdce kvůli ztrátě blízkého rodinného přítele, který nás navždy opustil, a do toho se přidala drsná realita vysoké školy – totálně jsem vyhořel a rupnul u dvou důležitých průběžných zkoušek. Moje dny se smrskly na nekonečné večírky a litry alkoholu, kterými jsem se snažil přehlušit ten vtíravý pocit prázdnoty. V té době jsem se pohyboval v jakési mlze, dokud jsem nepotkal ji. Chtěl bych jí dnes z celého srdce poděkovat, protože byla mým budíčkem, šokem, který mě donutil dát si život do pořádku a vyhledat odbornou pomoc. Tady je můj příběh, který píšu s nadějí, že třeba pomůže někomu dalšímu, kdo se cítí stejně ztracený jako tehdy já.V ten den jsem si jí v první chvíli ani nevšiml. Jediné, co jsem vnímal, bylo ostré světlo v naší univerzitní menze v Dejvicích a nesnesitelný hluk, ze kterého se mi točila hlava. Cítil jsem se na omdlení, ruce se mi třásly kvůli nízké hladině cukru v krvi a moje jediná priorita byla dostat do sebe aspoň kousek jídla. Jak jsem se prodíral davem hladových studentů, najednou jsem ji uviděl. Byl to ten zvláštní okamžik, kdy máte pocit, že se celá místnost lehce naklonila, jako by se svět pohnul na ose, kterou nikdo jiný necítí. Byla neuvěřitelně milá, měla pleť jemnou jako mléko a vyzařovala z ní taková ta nakažlivá, bublinková energie. Hlavou mi blesklo, že přesně takhle vznikají ty největší životní chyby – stačí jeden letmý pohled a váš život se bez dovolení celý přeskládá. Chtěl jsem k ní jít a promluvit, ale moje mysl byla jako přeplněná půda; milion myšlenek, ale ani jedna užitečná. Už dávno jsem se naučil, že slova mohou být nebezpečná – když jich vychrlíte moc a moc rychle, lidé se leknou a couvnou.Snažil jsem se na ni zapomenout, vymazat ten obraz z hlavy, ale osud měl očividně jiný plán. Najednou byla úplně všude: v Národní technické knihovně, na chodbách fakulty, periferně jsem ji viděl v každém druhém rohu. Osud má vážně krutý smysl pro humor, říkal jsem si tehdy hořce. Strašně moc jsem s ní chtěl mluvit, ale zároveň mě ochromoval strach. Co když se mi začne líbit? Co když to zase zkazím? Vždycky všechno zkazím, to bylo moje tehdejší motto. Jedno odpoledne jsem vycházel z menzy a jako by se ty nitky osudu definitivně propletly, ona vyšla přesně ve vteřině za mnou. Zase ta holka. Proč musí být úplně všude? Jak jsme šli kousek od sebe po chodníku, náhle do úzké uličky prudce zabořila šedá octavie a málem nás oba smetla. „Proč lidi v týhle Praze jezdí jako blázni?“ zamumlal jsem si pro sebe a pak jsem se na ni s takovým tím nuceným úšklebkem podíval.„Co takhle nenechat se přejet?“ vypadlo ze mě sarkasticky a v duchu jsem si hned dal facku. Bože, to bylo trapné, pomyslel jsem si a prudce jsem vydechl, čekaje na pohrdavý pohled. Jenže ona se začala smát – byl to upřímný, zvonivý smích, který se ve mně usadil jako drahokam. „Jo, to by mi teda fakt zkazilo odpoledne. Obvykle na mě moje spolubydlící z koleje stačí včas zařvat, než udělám nějakou takovou hloupost,“ řekla a usmála se na mě tak vřele, až mě to pálilo u srdce. Od té doby, co jsem se rozešel se svou bývalou přítelkyní Alenou, jsem se uvnitř cítil jako v mrazáku. Alena ve mně zanechala jen chlad, ale tahle dívka, kterou jsem právě potkal, jako by kolem mě rozsvítila krb. „Aha, takže ona je tvůj osobní strážný anděl na plný úvazek?“ zasmál jsem se tentokrát už přirozeněji a cítil jsem, jak ze mě padá to obrovské napětí, které mě svíralo celé týdny.„Víceméně ano. Ona mě udržuje naživu a já se na oplátku starám o to, aby byla v konvici vždycky čerstvá voda. Férový obchod, ne?“ culila se na mě. „No, nevím. Jedno je hydratace a druhé je holé přežití,“ odvětil jsem s úsměvem. „Přesně tak. Je to v rovnováze,“ pronesla s takovým nadšením, jako by právě vyřešila složitou matematickou rovnici. Smál jsem se tak upřímně, až mě to samotného vylekalo. „Jsem Karel,“ představil jsem se konečně. „Hanka,“ řekla a své jméno vyslovila skoro jako tajemství, které mi svěřuje do opatrování. V ten moment, kdy jsme stáli těsně u sebe na rušném pražském chodníku a okolní svět se rozmazal do šedých šmouh, jsem věděl, že tohle je jiné. Doprovodil jsem ji k jejímu bloku na kolejích a chtěl jsem tu chvíli natahovat až do prasknutí. Každou vteřinu jsem si v duchu opakoval: Nepokaz to, Karle. Nezačni vykládat ty svoje smutné historky, ať ji nevyplašíš.Cestou jsme probírali všechno možné, od toho, jak hnusné bylo dnešní rizoto v menze, až po naše oblíbené druhy hranolek. Plynulo to tak přirozeně, jako by nás korytem řeky vedla nějaká neviditelná síla. Přesto ve mně hlodal ten tichý, tvrdohlavý hlásek: Možná je tohle začátek něčeho krásného. Možná to tentokrát nezkazím. Prosím, Karle, netlač na pilu, nebuď zase ten zoufalec. Když jsem pak přecházel ulici ke svému vchodu, nemohl jsem se zbavit těch dotěrných „co kdyby“. Nikomu jsem o ní neřekl – kdybych to zvrzal, všichni by se mi smáli, že jsem zase naletěl. Ale co když ne? Co když je Hanka ta pravá? Jak jsem stoupal po schodech do svého pokoje, moje hlava jela na plné obrátky a já jsem toužil dozvědět se o ní úplně všechno. Byl jsem jí naprosto fascinován a cítil jsem, jak se mi do žil po dlouhé době vrací krev.„Člověče, já fakt nechápu, proč mi ještě nenapsala zpátky,“ postěžoval jsem si o pár dní později kamarádovi Adamovi, zatímco jsme se skláněli nad kulečníkovým stolem v jednom baru na Žižkově. Vzduch byl prosycený křídou a pachem piva. Adam ani nezvedl hlavu od tága. „Hele, neřeš to. Jestli nenapíše, je to její problém, ne tvůj. Máš navíc, kámo.“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem přece fajn kluk, že jsem loni organizoval tu sbírku pro onkologii a jediná věc, kterou jsem ještě neudělal, je záchrana štěňat z hořícího sirotčince. Právě když jsem se začínal propadat do své obvyklé spirály pochybností, telefon mi pípl v kapse. Srdce mi vynechalo snad tři takty. „Páni, ona odepsala,“ vydechl jsem a nervózně se zasmál. Můj vnitřní cynik mi sice našeptával, že určitě trávila čas se svým tajným přítelem, ale ignoroval jsem ho.„Tak co píše?“ zajímal se Adam. Rychle jsem skenoval zprávu. „Píše, že to jídlo dneska byla fakt katastrofa a… sakra… ptá se, jestli se nechci stavit na něco k snědku na náměstí.“ To bylo všechno, co Adam potřeboval slyšet. Okamžitě odložil tágo a skoro na mě zařval: „Dělej, mazej! Hned! Já to tady sbalím, ty prostě běž!“ A tak jsem běžel. Cesta, která normálně trvá deset minut, se změnila ve čtyřminutový sprint, při kterém jsem sotva popadal dech. Každý krok mi připadal jako začátek nové kapitoly mého života, které jsem se bál dát jméno. Když jsem se konečně dostal na pokoj, aby se převlékl, udeřila na mě realita: Proboha, já jsem pro nikoho v životě takhle neběžel. Nejsem za totálního trapáka? Možná bych se na to měl vykašlat a zůstat doma, než se úplně ztrapním.Rychle jsem Adamovi naťukal zprávu: „Proč jsem tak nervózní? Vždyť ji skoro neznám a ani nevím, jestli je to rande. Třeba chce být jen kamarádka. Co když je to blbý nápad?“ Adam mi okamžitě odepsal ve svém stylu: „Nekecej a prostě mi pak napiš, jak to dopadlo. Převlíkni se a padej!“ Tak jsem se do toho pustil. Před zrcadlem jsem řešil dilema, jestli si vzít tričko, co mi dělá dobrá ramena, nebo něco skromnějšího. Nakonec jsem zvolil takovou tu starší růžovou košili a doufal jsem, že to klapne. Moje kroky se rozléhaly v prázdném schodišti, dveře koleje vrzly a já vyběhl do noci. Jenže ona tam nebyla. Čekal jsem pět minut, deset… Můj mozek začal okamžitě vyrábět katastrofické scénáře. Mám jí napsat? „Z kterého směru jdeš?“ vyťukal jsem nakonec. „Jdu od západního areálu,“ přišla strohá odpověď.Když se Hanka konečně objevila pod světlem pouliční lampy, doslova se mi zastavil dech. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě olivově zelené šaty, které v tom nočním světle házely krásné odlesky. Přes ramena měla přehozený křivák, jako by to byla zbroj, kterou si vypůjčila pro tuhle noc. V tu vteřinu jsem si pomyslel, že vypadá přesně jako ta nejkrásnější představa, kterou si člověk vysní o někom, kdo mu má vstoupit do života. „Jsi připravená?“ zeptal jsem se s takovým tím hloupým úsměvem, který prostě nejde skrýt. „Mám hlad jako vlk,“ odpověděla a oplatila mi úsměv. Celou cestu jsem se na ni křenil a hltal každé její slovo. Chtěl jsem si všechno zapamatovat, uložit si ji do paměti jako nejdůležitější soubor v počítači. Vyprávěla mi o tom, jak ji matka nutila soupeřit se sestrou, jak hrála závodně šachy a jak nakonec totálně vyhořela, protože na ni byl vyvíjen neúnosný tlak.„Přesně vím, jak se cítíš,“ vyhrkl jsem nadšeně. „Moje máma mě takhle drtila kvůli plavání. Když jsem nezaplaval osobní rekord, byl jsem pro ni nula. Nakonec jsem s tím sekl, protože jsem to už psychicky nedával. A protože jsem jedináček, všechna ta její ambicióznost se soustředila jen na mě.“ Hanka mluvila dál, o filmech, o tom, že nemůže lepek, o své rodině, o tom, jak doma místo klasických tradic hrají o Vánocích poker. Všechna ta fakta se mi vrývala do mozku. Její hlas pro mě byl tou nejkrásnější hudbou. „Tak schválně, jaký je tvůj nejoblíbenější film?“ zeptal jsem se opatrně, protože tohle bývá často rozhodující moment. „Animák? Jednoznačně Ratatouille,“ vypálila okamžitě. „A hraný? Interstellar.“ Trochu klišé, pomyslel jsem si, ale to přežiju. „Ale no tak, nemůžeš říct, že Ratatouille není geniální,“ zasmála se, když viděla můj výraz.„Podle mě to není nejlepší pixarovka. Tou je bez debat Vzhůru do oblak,“ trval jsem na svém. „U toho prostě brečíš pokaždé, i když víš, co přijde.“ Hanka se zamyslela: „Jo, v tom máš pravdu. Těch prvních pět minut tě prostě dostane.“ Zasmál jsem se: „Ha! Vyhrál jsem! Porazil jsem tě v hádce!“ Její tvář na vteřinu ztuhla a pak vybuchla smíchy. „To určitě! Pro tentokrát ti to nechám, ale je to naposledy, co přiznávám porážku!“ Seděli jsme u stolu venku, mluvili jsme ještě asi půl hodiny a pak jsme se pomalu vraceli ke kolejím s těmi připitomělými úsměvy na tvářích. „Takže… dobrou noc?“ nadhodil jsem s nadějí, že mě ještě nezastaví. „Dobrou noc,“ odpověděla a zářila jako světla velkoměsta za jejími zády. Sledoval jsem ji, jak stoupá po schodech, a v hlavě mi znělo jen jedno slovo: Nádherná.Jenže o pár dní později jsem všechno zničil. Cítil jsem se tak opojený tím novým pocitem, že jsem se neudržel. Třesoucími se prsty jsem jí naťukal zprávu, která měla zůstat jen v mé hlavě: „Je neuvěřitelné, jak to všechno do sebe zapadlo. Nikoho jsem nehledal, dokud jsem nepotkala tebe. Jsi vtipná, krásná, chytrá… je to až neskutečné.“ Čuměl jsem na displej a sledoval ty tři tečky, jak ona píše odpověď. Srdce mi bušilo jako o závod. Neměl jsem to posílat, věděl jsem to. Když se objevila její zpráva – zdvořilá, opatrná, ale neúprosně zavírající dveře – cítil jsem, jak se pode mnou propadá zem. „Děkuju ti za upřímnost, moc si toho vážím, ale zrovna jsem začala školu a mám toho nad hlavu. Nechci teď nic takhle intenzivního.“ Četl jsem ta slova a měl jsem pocit, že mi někdo vytrhl srdce z hrudi. Rozběhl jsem se do tmy, běžel jsem, dokud mě nepálily plíce, a nakonec jsem se zhroutil na studené schody někde úplně jinde.Tam jsem se definitivně zlomil. Vzlykal jsem, třásl se a v hlavě mi bušilo, že jsem byl celý život sám a zase sám zůstanu. Udělal jsem tu největší chybu – začal jsem ji bombardovat zprávami. Prosil jsem přátele o radu, ale nic nepomáhalo. „Bolí to, Adame, hrozně to bolí,“ psal jsem kamarádovi. Bolelo mě dýchat, bolelo mě myslet. Cítil jsem se, jako by mi na hrudníku seděl slon. A nejhorší bylo, že jsem přesně věděl, co dělám, jak ji těmi zprávami odrazuji, ale nedokázal jsem přestat. Druhý den přišlo to definitivní: bloudla si mě. „Promiň, jsi vážně milý, ale nejsem ta, která ti může dát to, co hledáš.“ Kdybych tehdy mlčel, možná bych měl šanci. Takhle jsem ztratil jedinou osobu, která mohla zůstat. Cítil jsem se jako ten největší ubožák na světě, četl jsem si naše staré zprávy pořád dokola a hledal ten moment, kdy jsem měl zabrzdit.Seděl jsem pak v noci sám na lavičce v parku, v ruce jsem svíral lahvičku se svými léky a cítil jsem jen nekonečnou tíhu světa. „Proč jsi to udělal?“ ptal jsem se sám sebe nahlas. Plakal jsem tak, jak pláčou lidé, když už nemají co ztratit. Už jsem tu lahvičku zvedal k ústům, když vtom jsem uslyšel kroky. „Čau Karle, co tady vyvádíš?“ ozval se známý hlas. Byl to Vítek, kluk z ročníku, kterého jsem vnímal jen jako věčně vysmátého pohodáře. Rychle jsem se snažil schovat lahvičku do kapsy. Vítek si ke mně sedl a začal mluvit. Ne s lítostí, ale s takovou tou syrovou upřímností člověka, který si taky prošel peklem. Vyprávěl mi o svých problémech s fyzikou, o tom, jak se cítil neschopný, a jak mu pomohlo se prostě někomu vyvztekat.„Hele, Karle, ty se prostě moc bičuješ,“ řekl mi tehdy. „Myslíš si, že musíš být perfektní, a když to nejde, tak to radši sám poděláš, aby tě to nebolelo, až tě opustí někdo jiný. Ale život je jako horská dráha. Teď jsi dole, ale zase pojedeš nahoru.“ Díval jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem cítil, že mě někdo skutečně slyší. „Víš, chtěl jsem to skončit,“ přiznal jsem mu šeptem. Vítek se jen smutně usmál a řekl: „Někdy se těmhle věcem musíš prostě zasmát, abys je přežil. Nemusíš se hned ničit.“ Ta noc upevnila mé rozhodnutí. Hanka pro mě byla tím impulsem, abych vyhledal terapeuta. Dneska jsem na tom mnohem líp. Už vím, že nejsem „příliš moc“ a že si zasloužím být šťastný. Hance už to nikdy nepovím, ale zachránila mi život. A vy, milé čtenářky, pamatujte – i z toho nejhlubšího dna vede cesta zpátky na světlo, stačí jen potkat toho správného člověka ve správnou chvíli.