Lenka a její kamarádky nejsou žádné kriminálnice. Jsou to matky, manželky a dcery, kterým život rozdal tvrdé rány. Když ale chamtivý podnikatel ukradl památku na Lenčinu maminku, rozhodly se, že tentokrát nebudou plakat v koutě. Tohle je jejich příběh.
Lenka (42) nikdy nebyla typem ženy, která by na sebe strhávala pozornost. V místnosti plné křiku a hádek se pohybovala tiše jako šepot, neviditelná, ale přitom všudypřítomná. Život ji naučil, že ta největší síla se neukrývá ve svalech, ale v chladné hlavě a schopnosti být vždy o dva kroky napřed před ostatními. Narodila se v šedivých ulicích ostravského sídliště, ale dospělost ji zocelila v tvrdé realitě pražského Žižkova. Chovala se s grácií královny ve vyhnanství, ačkoliv její království tvořila jen malá garsonka a starosti o dospívající dceru. Její „tým“? To nebyly žádné figurky ze šachovnice. Byly to královny. Žádní šašci, žádní pěšáci. Jen odhodlané ženy v podpatcích a kabátech, které už nechtěly být oběťmi.Byla tu Táňa (35), síla celé party. Měřila sotva metr šedesát, ale kdybyste ji viděli v akci, mysleli byste si, že je z oceli. Pracovala ve skladu s nábytkem a dokázala složit chlapa dvakrát většího než ona, jako by skládala vyžehlené prádlo do komínku. Byla drsná, s mozoly na dlaních, ale s úsměvem tak sladkým, že by jí člověk odpustil i vraždu. Pak tu byla Radka (29), tichá voda, která břehy mele. Počítačová kouzelnice, která trávila dny v kanceláři jako nenápadná účetní, ale v noci se měnila v ducha v síti. Dokázala zařídit, aby bezpečnostní kamera „mrkla“, nebo aby z bankovního účtu zmizely nepohodlné záznamy. A nakonec Dana (38). Dana byla jejich mluvčí. Měla jazyk ostrý jako břitva, zlaté kruhy v uších a v telefonu kontakty na polovinu Prahy, ze kterých by se orosil i starosta.Jejich mise? Na papíře to vypadalo jednoduše, téměř banálně. Chtěly ukrást zpět to, co jim bylo sprostě ukradeno. Cílem byl „Zlatý mikrofon“.Nešlo o žádnou lacinou trofej z karaoke. Tohle bylo mnohem větší. Zlatý mikrofon byl skutečný klenot, pozlacený a osázený černými diamanty, který kdysi patřil Lenčině mamince, legendární jazzové zpěvačce Evě, která v osmdesátých letech dobývala srdce posluchačů. Byl to symbol síly, hlasu a rodinného odkazu. Jenže tenhle poklad bezskrupulózně zabavil exekutor a následně se dostal do rukou slizkého podnikatele a majitele soukromé galerie, pana Hrušky. Ten člověk neměl úctu k ničemu. Chtěl ten klenot, ve kterém byla ukrytá duše celé jedné generace, prodat v aukci nějakému zbohatlíkovi, jako by to byl jen pár starých tenisek.Lenka to nehodlala dopustit. Cítila v sobě vztek, který léta potlačovala.„Tady nejde jen o nějaký starý mikrofon,“ řekla svým kamarádkám, když nervózně přecházela po podlaze jejich provizorní základny. Bylo to zázemí Tánina malého kadeřnictví na Vinohradech, kde to vonělo lakem na vlasy a kávou. „Jde o to, kdo má právo vyprávět naše příběhy. Kdo má právo nosit tu korunu. Hruška si myslí, že nás může vymazat, že může rozprodat naši minulost, aby si koupil další auto. Ne. Dneska ne. Dneska si vezmeme zpátky to, co je naše.“Táňa si s hlasitým křupnutím protáhla klouby na rukou a v očích jí zajiskřilo odhodlání. „Takže si pro to jdeme? Prostě tam vletíme a vezmeme si to?“Lenka se jen smutně, ale odhodlaně usmála. „Dámy mají přednost, Táňo. Uděláme to chytře.“Plán byl promyšlený do posledního detailu. Radka už se nabourala do bezpečnostního systému galerie, která sídlila v luxusní budově nedaleko Staroměstského náměstí. Dana, využívající svůj herecký talent, kterým kdysi okouzlovala muže v barech, si omotala kolem prstu manažera galerie. Představila se jako nákupčí pro fiktivní nahrávací společnost „Matriarch Records“ a domluvila si soukromou prohlídku. A Táňa? Ta měla být jejich rozptýlení. Jednočlenná armáda v červených šatech, které jí sice byly těsné přes ramena, ale dělaly z ní neodolatelnou femme fatale, pod kterou se skrývaly vojenské boty.Noc, kdy se akce měla uskutečnit, byla prosycená elektřinou. Praha hučela jako úl, neonové nápisy obchodů blikaly jako nervózní oči sledující dění na ulici. Galerie pana Hrušky vypadala jako skleněná katedrála chamtivosti. Všude mramorové podlahy, falešné úsměvy a chlad. Uprostřed hlavního sálu, na sametovém podstavci, trůnil Zlatý mikrofon. Byl nasvícený jako svatá relikvie, házel odlesky do všech stran a zdálo se, že tiše zpívá píseň o svobodě.Dana vešla dovnitř jako první. Měla na sobě vintage kostýmek, který sehnala v luxusním second handu, a vyzařovala z ní taková sebejistota, že by jí člověk uvěřil, že jí patří půlka Pařížské ulice. Hrála svou roli dokonale. Trousila jména slavných producentů, mávala falešnými vizitkami a šampaňské, které jí manažer nabídl, upíjela s takovou lehkostí, jako by to byla obyčejná voda z kohoutku. Manažer byl naprosto unešený, kroužil kolem ní jako noční můra kolem pouliční lampy a nevnímal nic jiného než její výstřih a sliby o milionech.Mezitím Radka seděla ve staré dodávce zaparkované v postranní uličce. Prsty jí tančily po klávesnici notebooku, tvář osvětlenou jen modrou září monitoru. „Kamery jsou ve smyčce,“ zašeptala do mikrofonu handsfree sady. „Pohybová čidla mají pět minut zpoždění. Máš okno, Leni. Teď, nebo nikdy.“Lenka se dala do pohybu. Černá mikina s kapucí, černé rukavice, rty stažené do úzké linky. Byla stínem, který měl jasný cíl. Proklouzla služebním vchodem, který Radka na dálku odemkla, minula kuchyňku pro personál a tichými kroky proběhla údržbářskou chodbou. Každý její krok byl přesně vyměřený, každý dech byl v souladu s tlukotem jejího srdce, které jí bušilo až v krku. Cítila strach, ale ten strach ji hnal kupředu.Konečně dorazila k hlavnímu sálu. Ukrytá za těžkým závěsem sledovala, jak Dana odvádí pozornost manažera na druhou stranu místnosti k nějakému modernímu obrazu. Cesta k mikrofonu byla volná.Lenka přistoupila k podstavci. Mikrofon se pod světly třpytil, vibroval historií. Na vteřinu – jen na jedinou vteřinu – se zastavila a zírala na něj. Vybavila se jí maminka, jak stála na pódiu v Lucerně, jak do podobného mikrofonu zpívala o lásce a zradě, jak jí lidé tleskali. Přemýšlela o všech těch ženách, které musely bojovat, aby byl jejich hlas slyšet. Které krvácely na jevištích života, které budovaly impéria z rytmu a rýmů, jen aby jim je muži zase vzali. Tohle nebyla krádež. Tohle byla náprava křivdy.Sáhla do batohu a vytáhla repliku, kterou Radka vytiskla na 3D tiskárně a pečlivě pozlatila. Byla dokonalá. Rychlým, nacvičeným pohybem vyměnila originál za kopii. Čistě. Přesně. Žádný alarm se nespustil. Žádné drama. Alespoň zatím ne.Měla mikrofon v batohu a chystala se zmizet, když vtom se hlavními dveřmi vřítila Táňa.„Hej!“ zařvala Táňa na celou galerii tak mocně, až se skleničky na tácu číšníka zachvěly. „Vy jste zapomněli, kdo tenhle barák postavil?! Kde je ten podvodník Hruška?! Dluží mi alimenty!“ Nebyla to sice pravda, ale znělo to dostatečně skandálně na to, aby to upoutalo pozornost všech přítomných. Táňa navíc teatrálně zakopla o vlastní nohu a strhla s sebou stojan s propagačními letáky, což způsobilo ohlušující ránu.V galerii vypukl chaos. Ochranka se rozběhla k Táně, manažer zbledl a omlouval se Daně, která předstírala šok a pohoršení. Poplašné zařízení začalo ječet, ale to už bylo jedno. V tom zmatku si nikdo nevšiml stínu, který proklouzl zadním vchodem ven do deštivé noci. Lenka byla pryč. Zmizela jako duch v pohodlných botách.Znovu se všechny setkaly až o hodinu později. Na střeše staré opuštěné školy na Žižkově, odkud byl výhled na celou tu zářící, lhostejnou Prahu. Déšť ustal a měsíc prosvítal mezi mraky. Uprostřed nich, na rozprostřené dece, ležel Zlatý mikrofon.Vypadal ve svitu měsíce ještě krásněji než v galerii. Byl studený na dotek, ale hřál je u srdce.„Dokázaly jsme to,“ zašeptala Radka a nevěřícně si upravila brýle. Hlas se jí třásl, směsice adrenalinu a úlevy.Lenka vzala mikrofon do ruky. Byl těžký. Těžší, než si pamatovala z dětství. Zvedla ho k nebi jako pochodeň. „Ne,“ řekla klidně a podívala se na své přítelkyně, na svou novou rodinu. „Teprve jsme začaly.“Podala mikrofon Daně, ta ho s úctou potěžkala a předala Táně. Táňa se na něj usmála tím svým odzbrojujícím úsměvem a podala ho Radce. Každá z nich ho držela chvíli v ruce jako žezlo. Jako slib, že už se nikdy nenechají zatlačit do kouta. Že jejich hlasy budou slyšet.„Dámy mají přednost,“ zopakovala Lenka svou větu ze začátku. Ale tentokrát to neznělo jako vtip nebo fráze. Tentokrát to znělo jako válečný pokřik. Jako přísaha čtyř žen, které pochopily svou cenu.