„Můj syn je otec tvých dětí a s tím nic neuděláš!“ řvala na mě na dvoře před domem. Její dospělý syn, feťák a nula, se při tom schovával za jejími zády. Tehdy jsem se rozhodla, že jí ukážu, jak moc se mýlí.
Tenhle výjev se mi vryl do paměti. Píše se rok 2006, mým holkám Aničce a Klárce jsou tři a šest let. Můj snoubenec Martin je naštěstí stihl odvést do domu, než to celé eskalovalo. A co tu hysterickou scénu spustilo? To, že moje dcery začaly Martinovi říkat „tati“. Ne že bychom je to učili. Vyplynulo to přirozeně, protože jejich takzvaný biologický otec se za nimi stavil tak čtyřikrát do roka.
Tak si to představte. Na jedné straně stojí tahle lidská troska, Radek, závislý na pervitinu, kterému musí jeho maminka řešit problémy, protože on sám na to nemá koule. Chlap, který mi nezvedal telefony, nepracoval, neplatil alimenty a pletl si datum narození mladší dcery. Dokonce ani nevěděl, jak se správně píše prostřední jméno té starší.
A na druhé straně je Martin. Můj snoubenec. Laskavý, hodný chlap se srdcem na dlani, který se zamiloval nejen do mě, ale i do mých holek. Když mě žádal o ruku, řekl mi: „Ty holky si zaslouží tátu a já chci být ten táta.“ Tenhle chlap o tu práci stál. Tak proč bych se proboha měla dál zahazovat s touhle neschopnou existencí a jeho šílenou matkou?
Když na mě jeho matka Milada vřískala tu svoji mantru, jen jsem se na ni chladně podívala a procedila mezi zuby: „Nic s tím neudělám, říkáte? Tak to se ještě uvidí.“
To bylo naposledy, co své vnučky viděla. Radkovi jsem už nikdy nezavolala a její hovory jsem přestala zvedat. Je neuvěřitelné, jak rychle ten člověk zmizel z našeho života, když jsem ho přestala nutit, aby se choval jako otec.
Toho podzimu jsme se s Martinem vzali. Po Vánocích jsme podali žádost o adopci. Radek se ani nebránil. K soudu, který měl rozhodnout o jeho otcovských právech, ani nepřišel. Jeho matka se ještě jednou pokusila o scénu, když se objevila u našich dveří na Velikonoce, ale Martin ji bez mrknutí oka poslal do háje.
Dnes je mým dcerám dvacet a sedmnáct let. Radka neznají. Za posledních čtrnáct let ho neviděly ani o něm neslyšely. Žádné telefonáty, žádné pohlednice k narozeninám, žádné žádosti o přátelství na Facebooku. Vůbec nic. Kdyby ho dnes potkaly na ulici, byl by to pro ně jen další cizí chlap v davu.
Byl kompletně vymazán ze života mých dětí. Pro ně neexistuje. Není jejich otec. Takže ano, nakonec se ukázalo, že jsem s tím opravdu mohla něco udělat.
Museli jste se i vy ve svém životě postavit někomu, kdo vám ubližoval? Váš příběh může dodat sílu ostatním. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o něj.