Dnes vám přinášíme unikátní zpověď, kterou náš čtenář nalezl v pozůstalosti svého tatínka. Je to příběh o odvaze, strachu a naději v časech nejtemnějších.
Vzpomínky jsou jako staré fotografie, které s postupem času blednou, ale jejich hrany zůstávají bolestně ostré. Když se dnes dívám na svého sedmiletého syna Martínka, jak bezstarostně dovádí na naší zahradě u lesa, nemohu si pomoct a musím myslet na to, že jsem byl v jeho věku úplně stejný kluk. Jenže můj svět nebyl plný klidu a bezpečí, ale zahalený temnými mračny, která se v roce 1939 stahovala nad celou Evropou. Tehdy jsme žili v Praze, v oné pohnuté době, kdy se v dlážděných uličkách začaly ozývat okované boty mužů v černých uniformách. Byli to esesáci, kteří chodili vždy ve dvojicích, jako stíny zosobňující blížící se zlo. Běžní četníci, které jsme dříve potkávali na každém rohu, jako by se náhle vypařili z povrchu zemského, a ulice ovládla nová, děsivá moc, které nikdo z nás nerozuměl, ale všichni jsme z ní cítili mrazení v zádech.Atmosféra v tehdejší Praze byla hektická a prosycená nevysloveným napětím, které se dalo krájet. Hitler zahájil své tažení proti nám, Židům, a na domovních dveřích našich sousedů i na výlohách obchodů se začaly objevovat narychlo načmárané Davidovy hvězdy. Byly to cejchy, které měly lidi rozdělovat na ty „správné“ a na ty, kteří už nemají právo na existenci. Většina těch obchodů, které jsem jako malý kluk s údivem pozoroval při procházkách s maminkou, byla náhle opuštěná, s vytlučenými okny a vyházeným zbožím. Všechno to ničení měli na svědomí „vlastenečtí“ příslušníci SS a jejich mladí, fanatičtí následovníci, kteří v troskách cizího majetku viděli svou cestu k zářné budoucnosti. My děti jsme tomu nerozuměly, ale vnímaly jsme pláč dospělých, který se nesl tichými večery.V našem bloku domů byl vybrán právě ten náš dům, aby se jeho sklep proměnil v masivní betonový kryt s ocelovými dveřmi. Pro mě jako sedmiletého kluka to byla hrozná změna. Moje oblíbené hřiště a tajné skrýše v suterénu byly náhle pryč. Sklep se stal místem, kam jsme se směli uchýlit jen během cvičných protileteckých poplachů, které se opakovaly každých pár dní. Seděli jsme tam v tichu, obklopeni chladným betonem, a já jsem cítil, jak se moje maminka Petra (32) třese strachy, i když se mě snažila uklidňovat hlazením po vlasech. Tyto momenty se mi vryly do paměti natolik hluboko, že i po desítkách let dokážu přesně vyvolat ten pach vlhkého zdiva a strachu, který se vznášel v uzavřeném prostoru mezi šesti rodinami, jež v našem domě tehdy bydlely.Moji rodiče se pokoušeli z okupované země odejít už o rok dříve, ale tehdy byla situace už tak kritická, že veškeré snahy narážely na neproniknutelnou zeď byrokracie. Omezení pro židovské emigranty byla nesmírně přísná a každá naděje na legální vycestování přes Anglii do Ameriky byla v posledním okamžiku zmařena. Dozvěděli jsme se, že americké lodě mají nově nařízeno brát z okupovaných území pouze americké občany, a to z takzvaných „politických důvodů“. Pamatuji si na tu beznaděj v otcových očích, když se tato zpráva k nám donesla. Byl to muž, který se nikdy nevzdával, ale v tu chvíli jsem poprvé viděl, jak mu na čele vyvstaly hluboké vrásky starostí, které už nikdy nezmizely.Můj tatínek Josef po svém otci, mém dědečkovi Karlovi, převzal prosperující obchod s autodíly. Byl to jeho život, jeho pýcha a zároveň jediná naděje na záchranu naší rodiny. Celé večery trávil tím, že se snažil najít legitimního kupce, někoho, kdo by obchod převzal a vyplatil nám hotovost, kterou jsme nutně potřebovali na úplatky a poplatky německé administrativě. Sledoval jsem ho, jak listuje papíry pod slabým světlem stolní lampy, a i když jsem jako dítě nechápal všechna ta čísla a razítka, věděl jsem, že bojuje o naše životy. Každý jeho podpis na dokumentu byl dalším krokem do neznáma, ale on neviděl jinou cestu, jak nás dostat pryč z té pasti, kterou se náš domov stal.Noci byly tehdy nejhorší. Ležel jsem v posteli a poslouchal tlumené hovory rodičů z vedlejšího pokoje. Mluvili o známých a sousedech, které odvedli na velitelství SS k „výslechu“. Většinu z nich sice po několika hodinách nebo dnech propustili s varováním, že musí bezvýhradně poslouchat všechna nařízení vlády, ale vraceli se jako jiní lidé – zlomení, tichí a se smrtí v očích. Pamatuji si také na ty monstrózní lampionové průvody, které měly demonstrovat sílu režimu a vyvolat v lidech nadšení pro nového vůdce. Z okna našeho bytu jsem sledoval ty stovky světel a v mých dětských představách to vypadalo jako ohnivý had, který se chystá pohltit celé město a všechno, co jsem kdy miloval.Nejvíce se mi však do paměti vryla jedna příšerná zimní noc, kdy mráz zalézal až za nehty. Tatínek měl ve zvyku volat domů několikrát denně, jen aby maminku ujistil, že je v pořádku a že ho nikdo neodvedl k výslechu. Toho dne se však telefon ani jednou neozval. Hodiny plynuly a otec, který byl vždy dochvilný, se nevracel domů. Úzkost v našem obývacím pokoji rostla s každou minutou. Maminka, celá bledá, začala obvolávat všechny přátele, známé i zaměstnance tatínkovy firmy. S každým dalším telefonátem a s každou zápornou odpovědí se její strach měnil v čiré zoufalství. Viděl jsem ji, jak svírá sluchátko tak silně, až jí zbělely klouby na prstech, a v jejích očích jsem četl tu nejstrašnější předtuchu.Když přišlo ráno, bylo jasné, že se v Praze odehrálo masové zatýkání dospělých židovských mužů. Zprávy se šířily jako lavina a brzy jsme se dozvěděli, že poblíž nádraží bylo zřízeno provizorní sběrné místo. Všichni muži tam byli drženi a šuškalo se, že budou brzy odvezeni vlaky do pracovních táborů, které vláda začala zakládat po celém území pro „nespokojence“ a další vězně. Ten pocit bezmoci byl ochromující. Maminka se snažila dělat cokoli, obíhala úřady, prosila o pomoc, ale nikdo nechtěl mít s rodinou zatčeného Žida nic společného. Svět se k nám otočil zády a my jsme zůstali sami v bytě, který najednou působil prázdně a cize bez tatínkovy přítomnosti.Následující dny splývaly v jeden velký šedivý mrak. Pokusy o tatínkovo propuštění nikam nevedly. Jen díky odvaze několika tatínkových nežidovských obchodních partnerů se nám dostalo aspoň kousku naděje. Podařilo se jim ho v tom shromaždišti na krátkou chvíli zahlédnout a vzkázali mamince, že je prozatím v pořádku. Ta úleva byla jen dočasná, protože městem otřásla zpráva, že první transport se stovkami mužů už opustil nádraží a směřuje do neznámého pracovního tábora. Všichni jsme trnuli hrůzou, jestli v něm byl i on. Pak se k nám doneslo, že můj otec měl štěstí a zatím v Praze zůstal. Bylo to jen odložení ortelu, ale pro nás to znamenalo šanci na zázrak.A pak se objevil ten muž. Budu mu říkat plukovník Richter, i když se ve skutečnosti jmenoval jinak. Byl to důstojník SS, a když se objevil u našich dveří, maminka zkolabovala strachy, protože si myslela, že přišli i pro ni a pro mě. Ale on nepřišel zatýkat, přišel s nabídkou. Ukázalo se, že při výslechu mého otce zjistil, jak úspěšnou firmu tatínek vede. Plukovník byl totiž před svým vzestupem v nacistické hierarchii sám drobným obchodníkem s autodíly v jiném městě. Byl to pragmatik a podnikatel, který v nastalé situaci vycítil příležitost, jak zbohatnout a zároveň využít svého vlivu v místních strukturách SS. Navrhl obchod, který byl sice nemorální, ale byl naší jedinou vstupenkou na svobodu.Nabídka byla až mrazivě jednoduchá. Výměnou za směšně malou částku peněz, kterou prohlásil za „akontaci“, chtěl, aby na něj tatínek přepsal celou svou prosperující firmu. Zbytek kupní ceny prý „doplatí později“ ze zisků podniku a ze svého skromného důstojnického platu. Jakmile budou všechny papíry podepsány, slíbil, že tatínka osobně propustí a zařídí nám bezpečný odchod za hranice do Belgie. Odtud už jsme si museli poradit sami, bez jakýchkoli záruk, že se nám někdy podaří dostat až do vysněné Ameriky. Bylo to vydírání v té nejčistší podobě, ale pro maminku a dědečka to nebyla volba, byla to nutnost, pokud chtěli tátu ještě někdy vidět živého.Pamatuji si, jak maminka s dědečkem Karlem, který měl ve firmě stále menšinový podíl, horečně sháněli každou korunu, aby uspokojili plukovníkovy požadavky. Prodávali jsme všechno, co mělo nějakou hodnotu. Šel do světa nábytek, obrazy, knihy i vzácná sbírka známek, která byla dědečkovou největší celoživotní vášní a pýchou. Nejtěžší to však bylo pro mě. Musel jsem se vzdát svého elektrického vláčku, mé nejoblíbenější hračky. Ještě dnes, po tolika letech, cítím na jazyku slanou chuť slz, které mi stékaly po tvářích, když jsem tu hračku naposledy ukládal do krabice a odevzdával ji cizím lidem. Byl to symbol konce mého dětství, oběť za tátův návrat.Dohoda byla uzavřena neuvěřitelně rychle a všechny dokumenty byly podepsány. Jenže pak přišel šok, který nás málem zabil. Plukovník se vrátil k nám do bytu, ale byl sám. Tatínek s ním nebyl. Vysvětlil nám, že německé velení začalo být netrpělivé, válka byla na spadnutí a Hitler chtěl urychlit proces odstraňování „nepřátel státu“. Na přímý rozkaz z Berlína byl narychlo sestaven druhý transport a všichni zbývající muži ze shromaždiště, včetně mého otce, byli naloženi do dobytčáků a odesláni pryč. Viděl jsem maminku, jak jen nehybně stojí, neschopná slova, v očích prázdnotu a nepopsatelný děs, že už tátu nikdy neuvidí. Plukovník Richter však jen suše slíbil, že ho přiveze zpět, a zmizel v noci.Čekali jsme. Celý ten nekonečný den a noc, kdy v bytě vládlo ticho hlubší než hrob. Nebylo nic, co bychom mohli dělat, jen se modlit a doufat v něco, co se zdálo nemožné. Konečně, druhý den za soumraku, zastavilo před naším domem důstojnické auto postříkané blátem. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jak z něj vystupuje plukovník Richter a za ním, jako přízrak z jiného světa, můj otec. Plukovník dodržel slovo. S neuvěřitelnou troufalostí pronásledoval ten vlak tak dlouho, dokud ho nedohonil v nějaké stanici na cestě. S nasazením vlastního krku vstoupil do vlaku, našel mého otce a před ohromenými strážemi ho „vyžádal“ k okamžitému speciálnímu výslechu. Jeho uniforma a autorita zafungovaly. Blufování mu vyšlo a otec byl volný.Té noci jsme neotáleli ani minutu. Plukovník nám předal předem připravené a schválené dokumenty k emigraci, které nám měly zajistit průchod přes hranice. Do dvou kufrů jsme naházeli jen to nejnutnější oblečení a pár osobních drobností. Nejsmutnější byla chvíle, kdy jsem se loučil s dědečkem Karlem. Stál tam, vysoký a pohublý, ve svém starém kabátě, a v očích měl smutek celého světa. Nebyl čas na dlouhé loučení s ostatními příbuznými ani přáteli, museli jsme zmizet, než si někdo na velitelství uvědomí, co se vlastně stalo. Byla to naše poslední noc v Praze, noc, která navždy rozdělila můj život na „předtím“ a „potom“.Očima malého dítěte si pamatuji tu ohromnou cestu přes Atlantik, šumění oceánu a nekonečný horizont, který sliboval svobodu. Přistání v New Yorku pro mě bylo jako vstup do pohádky, do světa, kde se lidé nemuseli bát mluvit nahlas. Moji rodiče museli začít úplně od nuly, tvrdě pracovali, aby nám zajistili nový život, ale nikdy si nestěžovali. O plukovníkovi jsme už nikdy neslyšeli a jeho osud zůstal tajemstvím. Až po válce jsme se dozvěděli krutou pravdu – můj dědeček Karel i všichni ostatní členové naší široké rodiny, kteří zůstali v Evropě, zahynuli v koncentračním táboře Dachau. Tyto vzpomínky se mi někdy vracejí, i když se je snažím pohřbít hluboko v sobě. Modlím se jen za jedno – aby můj syn nikdy nemusel vzpomínat na věci, které já se tak usilovně snažím zapomenout.