Dvanáct let se věnuji psaní a hledání spřízněných duší v literárních světech. Nikdy by mě ale nenapadlo, že koníček, který miluji, mě zavede do temných hlubin cizí obsese a bizarního chování, které nakonec nešlo vydržet.
Psaní je pro mě vším. Už více než dvanáct let usedám každý večer k počítači, abych vdechla život postavám a příběhům, které se mi rodí v hlavě. Jsem na svou tvorbu náležitá hrdá a musím přiznat, že jsem si za ty roky vypěstovala i jistou vybíravost. Ne každý se hodí za partnera pro společné psaní internetových románů a příběhů, takzvaných roleplayů. Vždy jsem hledala kvalitu, hloubku a vzájemný respekt k textu. Jenže to, co začalo jako nevinná tvůrčí spolupráce s jednou nadanou autorkou, se postupem času proměnilo v moji nejvíce traumatizující a nezapomenutelnou zkušenost, na kterou bych nejraději úplně zapomněla, ale která mě stále straší v mých vzpomínkách.Před mnoha lety, na jedné dnes už zapomenuté literární platformě, jsem se seznámila s autorkou, které budu pro tento příběh říkat Jana (34). Tehdy jsem byla v tomto světě ještě relativně nováčkem a psala jsem hlavně pro svou vlastní potřebu, abych utekla z reality všedních dnů. Jana byla jiná. Byla neuvěřitelně oddaná své „múze“ – konkrétní slavné osobnosti, za kterou v příbězích vystupovala. Obě nás tehdy spojovala láska k postapokalyptickým tématům, k příběhům o přežití v troskách světa. Společně jsme vytvořily děj, který byl prostě fantastický. Jana psala fenomenálně, její popisy prostředí a psychologie postav byly o několik úrovní výš než moje. Cítila jsem se vedle ní trochu jako chudý příbuzný, ale naše přátelství vzkvétalo a my si psaly dlouhé hodiny každý den.Čas plynul a život nás na rok a půl rozdělil. Každá jsme měla své starosti, své radosti i povinnosti v reálném světě, až jsme se po čase znovu spojily. Jana se změnila, ale její vášeň pro psaní zůstala. Našla si novou múzu – opět šlo o jednoho velmi známého zahraničního umělce. Musím se přiznat, že mi tyhle „celebrity roleplaye“ vždycky přišly trochu zvláštní. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, jak by se asi ten skutečný člověk cítil, kdyby zjistil, že si na něj někdo na internetu hraje a vymýšlí mu osudy. Ale Jana byla moje kamarádka, tak jsem to neřešila. Začaly jsme psát nový, temnější romanci, kde se můj hrdina Lukáš (29), kterého jsem piplala k dokonalosti, postupně stával středobodem života její postavy.Zpočátku bylo všechno v pořádku. Povídaly jsme si skoro každý den, posílaly si vtipné obrázky a rozebíraly naše postavy do nejmenších detailů. Jenže pak se začaly dít podivné věci. Jana se netajila tím, že je „superfanouškem“ onoho umělce. Ale tohle už nebyl jen fanouškovský zápal, to byla čirá obsese. Kupovala si o něm každou knihu, která kdy vyšla, vytvářela si jeho postavu v každé počítačové hře, kterou hrála. U její předchozí múzy jsem si toho nevšimla v takové míře, ale teď to gradovalo. Jana nedokázala mluvit o ničem jiném. Každá naše konverzace, i ta o počasí nebo o nákupu v pekárně, se nakonec stočila k němu. Bylo to vyčerpávající a já začala mít pocit, že se topím v jejím světě.Aby toho nebylo málo, onen umělec byl židovského původu. Já osobně proti víře nikoho nic nemám a jako milovnice historie jsem zpočátku se zájmem poslouchala její výklady o židovských tradicích, hebrejské kultuře a historii. Jenže se z toho stalo hlavní téma našich dnů. Jana, která sama neměla se židovstvím společného vůbec nic, se začala chovat jako samozvaná strážkyně této kultury. Dokázala agresivně vystartovat na jakoukoli, byť sebemenší kritiku nebo jen jiný názor. Po pár měsících jsem se mohla vsadit, že v každém druhém odstavci nebo zprávě se objeví buď jméno onoho umělce, nebo nějaká náboženská fakta. Stala se z ní chodící encyklopedie jedné jediné věci a já začala být ze všeho toho „poučování“ k smrti unavená.Můj Lukáš byl pro mě vším. Strávila jsem celý rok tím, že jsem mu tvořila minulost, psala jeho rodokmen a v dokumentu o něm měla přes dvacet šest stran textu. Byl to člověk z masa a kostí, se svými chybami i ctnostmi. Když jsme psali, neustále jsem se Jany ptala, jak se její postava cítí, co plánuje dál, jaké jsou její motivace. Chtěla jsem, aby náš společný příběh dával smysl. Ale Janu můj Lukáš vůbec nezajímal. Kdykoli jsem se snažila zabrousit do hloubky psychologie, dostala jsem jen strohou odpověď nebo naprosté ticho. Zato v soukromých zprávách mi začala posílat věci, ze kterých mi bylo vysloveně nevolno.Jana totiž v sobě objevila velmi bizarní zálibu v tělesných plynech. Začalo to nenápadně, ale brzy mě začala bombardovat videi s různými kompilacemi lidské neomalenosti, které jí přišly k popukání. Vyvrcholilo to tím, že do našeho vážně míněného a temného příběhu začala tyto „nechutnosti“ vpisovat své postavě. Působilo to naprosto nepatřičně a hloupě. Když jsem se snažila zachovat dekorum a jen se tomu zasmála, začala mi do detailů líčit plynatost svou i svého skutečného přítele, jako by šlo o hlubokou životní filozofii. Seděla jsem u monitoru v našem malém bytě v Plzni, kroutila hlavou a říkala si, kam se poděla ta inteligentní a talentovaná žena, kterou jsem kdysi poznala.Poslední kapka přišla ve chvíli, kdy se děj našeho příběhu dostal do velmi drsné fáze. Jana začala přicházet s nápady, které mě děsily. Neustále vymýšlela způsoby, jak nechat svou postavu trpět. Chtěla, aby končila několikrát ve vězení, kde by byla pokaždé terčem násilí. Nutila mého Lukáše, aby ji podváděl nebo ji opustil v té nejtěžší chvíli. Plánovala scény, kde by málem zemřela při porodu, nebo kde by se stala obětí přepadení. Bylo to čiré mučení na papíře. Když jsem jí řekla, že můj Lukáš by se takhle nikdy nezachoval, že to není v jeho povaze, odsekla mi, že jinak by to byla nuda a že deprese v příběhu je přece zábavná.Bylo mi z toho úzko. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci čtyřiadvacet hodin denně poslouchat o její múze a náboženství, že máme i jiné společné zájmy, o kterých jsme dřív mluvily hodiny. Ale Jana jako by mě neslyšela. Aby toho nebylo málo, rozhodla se do našeho příběhu zaplést i svou předchozí múzu, další celebritu, a začala je mezi sebou párovat. Neustále básnila o tom, jak k sobě ti dva patří, a nutila mě to v textu akceptovat. Cítila jsem se jako rukojmí v jejím podivném fantasy světě, kde realita a úcta k mrtvým už dávno ztratily své místo. Ta celebrita, kterou tak fanaticky milovala, totiž už dávno nežila, což celému tomu divadlu dodávalo nádech naprosté neúcty.Nakonec jsem to už nevydržela. Ten tlak, ta podivná posedlost a neustálé vnucování jejích bizarních nápadů mě psychicky vyčerpávaly natolik, že jsem se rozhodla pro radikální řez. Jana byla moje kamarádka, ale tohle už nebylo přátelství, to byla citová manipulace. Archivovala jsem náš společný příběh, z čisté slušnosti jsem jí poslala kopie všech textů, aby o svou „práci“ nepřišla, a pak jsem udělala to jediné, co mi zbývalo. Zablokovala jsem si ji na všech sociálních sítích i v komunikačních kanálech. Věděla jsem, že další vysvětlování by nikam nevedlo a jen by se odrazilo od její hradby nepochopení.Od té chvíle uplynul už rok. Dlouho jsem o tom nikomu neřekla, dusila jsem to v sobě a občas se v noci budila s pocitem viny, jestli jsem nebyla příliš krutá. Ale pak mi došlo, že člověk si musí chránit své duševní zdraví. Psaní má být radost, ne trauma. Čas od času se podívám na Lukášův profil v mém archivu a usměju se, protože v mých nových příbězích už prožívá věci, které mu dávají smysl, a ne ty, které mu diktovala cizí obsese. Možná jsem v tomhle zvláštním zážitku sama, možná nikdo jiný nic podobného nezažil, ale vím jedno – už nikdy nenechám nikoho, aby mou tvorbu a můj klid proměnil v takový děsivý chaos.Dnes se na to všechno dívám s odstupem a vím, že to byla důležitá lekce. Naučila jsem se, kde jsou mé hranice a že i v online světě se můžeme setkat s lidmi, kteří potřebují odbornou pomoc spíše než literárního partnera. Moje vášeň pro psaní přežila, i když s malou jizvou na duši. A pokud někdy potkáte někoho, kdo mluví jen o jedné věci a snaží se vás vtáhnout do svých temných fantazií, vezměte nohy na ramena dřív, než vás to pohltí. Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili v zajetí cizích přeludů a podivných vášní, které nemají s realitou ani se zdravým rozumem nic společného.