1. Nevědět, co říct, je v pořádku.
Je normální, že se cítíte nepříjemně, bezradně a nevíte, co říct. Nejupřímnější věc, kterou jsem po manželově smrti slyšela, byla: „Nevím, co říct. Nemám slov.“ To byla ta největší pravda. Neexistují žádná kouzelná slova, která by zastavila bolest nebo zaplnila zející díru v srdci. Nemusíte říkat něco úžasného. Pevné objetí a sdílené slzy pro mě znamenaly víc než slova.
Právě váš telefonát by je mohl vylákat z postele. Už ani nespočítám, kolikrát to byla pravda. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a zůstat v posteli, nechtěla jsem čelit realitě. Telefonát nebo hlasová zpráva mi ukázaly, že se o mě ostatní starají, i když jsem nechtěla. Zavolejte a přemluvte je, aby se vrátili do života nebo do poradenské skupiny pro pozůstalé. Zkontrolujte je. Má to význam.
Truchlící duše se může zdát v pořádku týdny, dokonce i měsíce, než ji něco spustí. Vůně kolínské, určitá píseň nebo konkrétní položka v jídelním lístku mohou vyvolat vzpomínku, která probudí slzy. I když je to už několik let, každý zpracovává smutek jiným způsobem a svým tempem. Pokuste se do svých plánů zahrnout i truchlícího přítele. Nenechte se odradit, pokud na chvíli odmítne. Nakonec se vrátí do země živých a vaše trpělivost bude cenná. I když pro mě bylo těžké vrátit se do světa, pomohlo mi být venku a vytvořit si nový smysl pro normálnost. Podpůrný přítel vás vždy zahrne do svých plánů.
5. Uvědomte si svůj vlastní zármutek.
Poskytování podpory někomu jinému může být vyčerpávající. Přiznejte si, že i vy truchlíte nad ztrátou přítele, spolupracovníka, učitele nebo souseda. Váš zármutek je stejně důležitý. Stejně jako nás bezpečnostní hlášení před letem upozorňují, abychom si před poskytnutím pomoci druhým zajistili vlastní vzduchovou masku, platí stejné pravidlo i zde. Ujistěte se, že se nejprve postaráte o své vlastní potřeby.
Dejte nám vědět, jestli vám tyto tipy pomohly a jestli máte nějaké otázky!