Každý se něčeho bojí. Všichni máme již od mládí obavy, které si s sebou můžeme nést i v dospělosti, a i poté se v naší mysli mohou vytvářet stále nové obavy. Když však tyto obavy začnou být nadměrné a iracionální do té míry, že už nedokážeme normálně fungovat kvůli tomu, jak moc se jich obáváme, jak moc se jim vyhýbáme a jak moc panikaříme, když se s nimi setkáme – tehdy se strach stává fobií (APA, 2013).
Nedávný průzkum Národního ústavu duševního zdraví (2017) zjistil, že s fobiemi se v daném roce potýká více než 10 % dospělých ve Spojených státech.Fobie jsou tak nejčastějším psychiatrickým onemocněním u žen a druhým nejčastějším u mužů. Americká psychologická asociace (2013) dělí fobie na tři typy: sociální fobie, agorafobie a specifické fobie. Specifické fobie se dále dělí do pěti hlavních kategorií: fobie z prostředí, situační fobie, fobie ze zvířat, fobie z krve/injekcí/úrazů a ostatní.
Zde je 7 nejčastějších fobií:
V současnosti je nejrozšířenější fobií na světě arachnofobie, tedy strach z pavouků. Postihuje více než 3,5-6,1 % světové populace, což je přibližně 300-400 milionů lidí ročně (Bourdon a kol., 2008). Ženy trpí arachnofobií dvakrát častěji než muži, ale strach z pavouků může mít v určité míře 55 % lidí. vědci se domnívají, že arachnofobie může mít kořeny v naší evoluci, protože naši předkové z temného středověku se pavouků báli pro jejich děsivý vzhled a považovali je za hrozbu kontaminace potravin a vody (Ohman& Mineka, 2001).
Ofidiofobie (neboli strach z hadů) je druhým nejrozšířenějším druhem specifické fobie, kterou trpí téměř každý dospělý člověk na celém světě (Roach, 2001). Podobně jako u arachnofobie se předpokládá, že strach z hadů má původ v primitivní potřebě člověka přežít, protože hadi jsou obvykle vnímáni jako zákeřná a nebezpečná zvířata. Svou roli však mohou hrát i osobní zkušenosti a kulturní vlivy, neboť studie ukázaly, že v místech, kde se hadi vyskytují méně často, bylo zaznamenáno více případů ofidiofobie (Ceriaco, 2012).
Akrofobie (neboli strach z výšek), která postihuje více než 6 % lidí z celého světa, je další běžnou fobií, kterou trpí mnoho z nás (Bourdon, et al., 2008).Intuitivně dává smysl, proč se naučíme bát výšek. Vědci se domnívají, že tato fobie může být výsledkem evoluční adaptace, která nás chrání před pádem na zem. Pokud se však vymkne kontrole, může nás vést k tomu, že se budeme vyhýbat mostům, věžím a dalším vysokým místům ze strachu, že vyvoláme záchvat paniky.
Aerofobie znamená strach z létání, kterým trpí více než 10-40 % dospělých Američanů (Bourdon a kol., 2008). I když je pochopitelné, že se člověk bojí létání, je aerofobie ve skutečnosti velmi iracionální, vzhledem k tomu, že nehody v letadle jsou velmi vzácné a statistiky uvádějí, že cestování letadlem je ve skutečnosti mnohem bezpečnější než cestování autem (SBS News, 2018). Přesto se lidé trpící aerofobií letům vyhýbají, jak jen to jde, což může být problém pro jejich práci nebo vztahy na dálku.
Zatímco strach z pavouků a hadů je mnohem častější, cynofobie (strach ze psů) může být stejně zničující, vzhledem k tomu, kolik domácích a toulavých psů je v dané čtvrti. Proto je téměř nemožné se jim vyhnout, takže lidé trpící kynfobií zažívají intenzivní a častý strach, úzkost, a dokonce paniku. Důvodem kynofobie může být traumatický zážitek z dětství (například pokousání nebo pronásledování psem), který se nikdy zcela nevyřešil.
Další je trypanofobie, strach z injekcí. I když je normální, že se bojíme injekcí, když jsme malí, statistiky uvádějí, že přibližně 20-30 % dospělých se tohoto strachu nedokáže zbavit a později se u nich trypanofobie projeví. Lidé trpící trypanofobií se vyhýbají lékařským zákrokům, nemocnicím a lékařům, což představuje neuvěřitelné riziko pro zdraví člověka. Tento strach může být tak intenzivní, že většina z nich omdlí při pouhém pohledu na jehlu. Zajímavé je, že trypanofobie je jediným druhem specifické fobie, která se vyskytuje v rodinách (Diehl, 2005).
Další častou fobií, kterou má mnoho lidí, je mysofobie neboli strach z bakterií. Tento termín poprvé použil v roce 1879 psycholog William Hammond, který se domníval, že mysofobie je příznakem OCD (Hammond, 1879). Od té doby se však zjistilo, že většina lidí, kteří trpí mysofobií, ve skutečnosti OCD netrpí. Mysofobie se může projevovat jako nadměrné uklízení, nutkavé mytí rukou a vyhýbání se bakteriím a mikrobům (nošením rukavic, obličejových masek atd.). V extrémních případech může mysofobie způsobit, že se lidé ze strachu z nákazy uzavřou doma a odříznou se od ostatních lidí.
Podle Americké psychologické asociace (2013) se fobie obvykle objevují v dětství nebo dospívání a přetrvávají až do dospělosti. Je pravděpodobnější, že člověk bude mít více fobií než jen jednu, a některé fobie jsou častější než jiné (například ty zde uvedené). Mezi další běžné strachy patří: strach z bouřky, strach z blesku/hromu, strach ze smrti, strach ze tmy, strach z klaunů, strach z panenek a strach z uzavřených prostor.
Specifická fobie se vyznačuje intenzivním strachem a vyhýbavým chováním, které může negativně ovlivnit život člověka. Naštěstí jsou však všechny fobie léčitelné, obvykle pomocí kognitivně-behaviorální terapie (Antony, 2000). pokud tedy sami trpíte fobií, je nejlepší vyhledat odborníka na duševní zdraví a získat potřebnou pomoc.