Bulimie vs. anorexie

Bulimie a anorexie jsou si velmi podobné, ale zároveň se liší. Anorexie je nadměrné cvičení a hladovění za účelem zhubnutí kvůli nezdravé posedlosti touhou být „hubený“. Nemusí mít podváhu, ale tak se obvykle charakterizuje, protože to dělá s vaším tělem. Bulimie je nadměrné cvičení, hladovění a očista za účelem zhubnutí kvůli nezdravé posedlosti touhou být „hubený“. Nemusí mít pravidelnou váhu ani nadváhu, tak jsou prostě typicky charakterizovány, protože to s vaším tělem dělá. Typicky se také řídí „cyklem přejídání“. „Cyklus záchvatovitého přejídání“ spočívá v tom, že se přejídáte, cítíte stud a lítost, očistíte se nebo si vezmete projímadlo, abyste jídlo dostali ven (v případě bulimie), dostanete se do deprese, přejídáte se, opakujete.

Jedním z mýtů o bulimii i anorexii je, že člověk má vše pod kontrolou. Do jisté míry je to pravda. Ale ta míra není příliš velká. U každého člověka je to jiné, ale je to porucha z nějakého důvodu. Někteří lidé s těmito poruchami se mohou k jídlu přinutit, jiní ne. Nejde o to, že by nechtěli, jde o to, že nejsou schopni. To, že nejedí, není jejich volba. Nemohou se k jídlu přinutit. Jídlo jim najednou chutná mdle a suše a nemají chuť ho jíst, bez ohledu na to, jak chutné je pro normálního člověka. Tato touha nejíst jídlo je tak silná, že se stává bolestnou při pomyšlení na jeho konzumaci. Mohou skončit záchvatem paniky, pokud jsou k němu tlačeni nebo nuceni.

Dalším mýtem je, že všichni lidé s poruchou příjmu potravy trpí buď bulimií, anorexií, nebo záchvatovitým přejídáním (o záchvatovitém přejídání mluvíme tehdy, když člověk dodržuje cyklus záchvatovitého přejídání, ale bez očisty). To je zcela nepravdivé. To jsou ty hlavní, ale častěji se stává, že poruchy lidí nespadají do těchto tří kategorií a místo toho jsou klasifikovány jako porucha příjmu potravy jinak nespecifikovaná (EDNOS). EDNOS je velmi obecná kategorie, ale plně zahrnuje všechny ostatní poruchy příjmu potravy, aniž by se pro ně musely vymýšlet podivné nové názvy.

Doporučujeme:  Naučit se být sám sebou: Sebereflexe versus realita.

Poslední mýtus, který prolomím, je pravděpodobně ten nejdůležitější a nejméně uvědomovaný. To, že má někdo tělesnou dysmorfickou poruchu (BDD), neznamená, že má poruchu příjmu potravy. BDD je, když je člověk posedlý vnímanou vadou svého vzhledu. Může to být třeba to, že své vlasy vidí jako vždycky příšerně ošklivé, ale jsou jedinou osobou, která to vidí, a přesto tráví hodiny denně „zdokonalováním“ svých vlasů, aby vypadaly „hezky“. Může to být také chlapec s podváhou, který je kost a kůže, který se považuje za nadměrně obézního, i když takový zjevně není. Ale to, že si připadají oškliví, ještě neznamená, že mají automaticky také poruchu příjmu potravy. Mohou mít obojí a pravděpodobnost, že mají obojí, je poměrně vysoká, ale není podmínkou, že pokud máte BDD, musíte mít i poruchu příjmu potravy.