Abychom se dozvěděli něco více o etice chovu zvířat jako domácích mazlíčků – zejména o procesu truchlení a zvládání konce života milovaného zvířete – Jessica Pierceová, PhD, byla ochotna odpovědět na několik otázek týkajících se její práce spisovatelky a bioetičky. Pracuje na několika různorodých projektech s kolegy specialisty, jako jsou biologové a veterináři. Její práci můžete sledovat na jejích webových stránkách: www.jessicapierce.net.
Ahoj Jessico! Co tě inspirovalo k tématu etiky chovu domácích mazlíčků a navíc k procesům smrti a zármutku?
Jako bioetik jsem hodně přemýšlel o etice smrti a umírání (u lidí). Když ke konci života onemocněl můj vlastní pes Ody, uvědomil jsem si, jak podobné jsou etické otázky u zvířat – jak posuzovat kvalitu života u někoho, kdo nemůže komunikovat slovy? je kvalita života někdy natolik ohrožena, že je lepší smrt? Co je to „dobrá smrt“? Napsala jsem knihu Poslední procházka, která pojednává o posledním roce Odyho života a o rozhodnutích, která jsme museli při péči o něj učinit (včetně některých bolestných chyb). Od napsání této knihy jsem se aktivně zapojila do propagace oboru hospicové a paliativní péče o zvířata. (Podívejte se na stránky Mezinárodní asociace pro hospicovou a paliativní péči o zvířata: www.iaahpc.org.
Během své kariéry jsem také hodně přemýšlela o etice a zvířatech, ale o etice chovu domácích mazlíčků jsem příliš nepřemýšlela, dokud se mi nenarodilo dítě a nezačalo si k nám domů chtít přivést různé domácí mazlíčky. Zvířata mám ráda a chtěla jsem její zájem podpořit, ale postupem času mi to začalo být čím dál víc nepříjemné. Začala jsem se bát o malá zvířátka, jako jsou gekoni a hadi, kteří mají ve skleněné nádrži v dětském pokoji velmi chudý život. A to mě přimělo k hlubšímu zamyšlení nad mým vztahem k mým psům a kočkám: držím tato zvířata v zajetí, aby sloužila mým vlastním zájmům mít společnost a zábavu? A je to morálně přijatelné?
Mimochodem, někdy se zdá, že se rozlišuje mezi milovníky zvířat a nemilovníky zvířat (ve smyslu souvisejících osobnostních rysů), jaký na to máte názor?
Myslím, že každý z nás má pravděpodobně velmi komplikované pocity a přesvědčení o zvířatech a naší odpovědnosti vůči nim. Jako krátký příklad uvedu, že člověk může milovat svého psa a chovat se k němu s úctou a laskavostí, ale zároveň ho nenapadne sníst prase, které prožilo krátký bídný život na průmyslové farmě. Je to milovník zvířat? Nebo nemilovník zvířat? Jiný člověk může mít rád kočky, ale možná je miluje natolik, že sbírá toulavé a nashromáždí jich tolik, že se o žádnou z nich nedokáže řádně postarat. Je to milovnice zvířat?
Na čem právě pracujete? A jaké jsou vaše plány do budoucna?
Pracuji na dalším společném knižním projektu se svým přítelem Dr. Marcem Bekoffem. Kniha se zabývá myšlenkou svobody ve vztahu ke psům a některými jednoduchými zásahy, které mohou lidé žijící se psy udělat, aby obohatili život svých psů (například umožnit psům čas bez vodítka, když je to možné, a nechat psy na procházkách dostatečně dlouho čichat). Pracuji také na výzkumu týkajícím se péče o zvířata na konci života, včetně srovnání protokolů používaných k urychlení smrti u lidí a zvířat a srovnání etických argumentů používaných k ospravedlnění lékařské pomoci při umírání u lidí a eutanazie zvířat. Můj další knižní projekt po knize „Vypouštění psů“ se bude (myslím!) týkat chování zvířat souvisejícího se smrtí – co víme, co nevíme a proč je to důležité.
Dá se říci, že zvířata (kromě lidí) prožívají smutek? Jak se to projevuje?
Bezpochyby ano. Zvířata prožívají pocity ztráty a smutku, když zemře někdo, koho milují. Důkazy máme od celé řady druhů (šimpanzi, gorily, kosatky, velbloudi, osli, psi, straky a další a další). K behaviorálním projevům truchlení a sociální ztráty patří hledání zemřelého, dotýkání se těla, „pohřební“ praktiky, jako je ošetřování nebo pohřbívání. Majitelé psů a veterináři zaznamenali, že psi se po smrti společníka objevují v depresi a jedí méně než obvykle. Jiní uvádějí, že nedošlo k žádné pozorovatelné změně chování. Musíme si tedy uvědomit, že reakce na smrt jsou velmi individuální.
Jaký je váš názor na eutanazii? Liší se názor na ni u domácích zvířat a u lidí? Nebo dokonce, řekněme, mezi rybami a psy?
Stejné základní principy platí pro všechny druhy (lidské i zvířecí): měli bychom respektovat život. Každý jednotlivý život má pro bytost, která ho vlastní, nekonečnou hodnotu. Jsme povinni řešit utrpení, pokud je to možné, prostřednictvím pozornosti k fyzické a emocionální bolesti. Když se utrpení prodlužuje a nelze ho adekvátně léčit, pak je někdy nejslitovnější reakcí urychlení smrti.
Obecně si myslím, že (jako kultura) provádíme eutanazii zvířat příliš často, příliš brzy a často bez předchozího pokusu o řešení léčitelných forem utrpení. Rád bych, aby se rozšířil přístup ke kvalitní paliativní a hospicové péči o zvířata. Pokud jde o lidi, jsem pro to, aby lidé měli kontrolu nad tím, jak umírají, a podporuji lékařskou pomoc při umírání.
Mají pocity smutku a zármutku (psychologické a/nebo biologické) výhody?
Smutek i žal jsou evolučními adaptacemi, které možná slouží k upevnění pocitu sociální sounáležitosti a vazby. V tomto smyslu jsou tyto pocity zcela přirozené a plní důležitou funkci.
Proč by si lidé pořizovali domácí zvířata, když je zcela jisté, že se s nimi po několika letech budou muset rozloučit?
Se zvířaty si dokážeme vytvořit intenzivní a pozitivní pouto během velmi krátké doby. Je to možná proto, že je začleňujeme do svého života způsobem, který přesahuje i ostatní členy rodiny – na rozdíl od našich dětí naše zvířata nikdy nevyrostou a neodejdou; jsou na nás plně závislá a poskytování této úrovně nepřetržité péče vytváří silný pocit náklonnosti. Rozloučení s mým psem Odym bylo jedním z nejbolestivějších zážitků, které jsem zažila, ale neměnila bych za to, že jsem s ním sdílela 14 let svého života, a nezabránilo mi to přivést si do života dalšího psa – protože z vlastní zkušenosti vím, kolik lásky a radosti nám psi přinášejí.
Máte nějaká slova útěchy pro lidi, kteří se potýkají se ztrátou svého domácího mazlíčka?
Zní to jako klišé, ale je to pravda: časem se to zlepší. Bolest se zmírní (i když si nemyslím, že někdy úplně zmizí – a ani bychom to nechtěli). Také si myslím, že lidé se velmi rychle začnou přísně soudit a obávat se, že neudělali správnou sérii rozhodnutí, zvláště když na jejím konci byla eutanazie. Dokonalé rozhodnutí neexistuje a je třeba mít soucit sami se sebou.
Doufám, že vám tento rozhovor dal podnět k zamyšlení, stejně jako mně. Myslím, že je důležité, abychom si tato témata, jako je „kvalita života“, uvědomovali, zejména pokud jde o zvířata (a případně zranitelné spoluobčany). Pokud máte zájem dozvědět se více, podívejte se na Jessičiny knihy, její blog-seriál na Psychology Today s názvem „All Dogs Go to Heaven“ (Všichni psi jdou do nebe) nebo se prostě zeptejte a promluvte si o těchto tématech!