Introvert ve velkém městě

„Introvert“ a „velkoměsto“ možná nejsou dvě věci, které by podle vás šly přirozeně dohromady. Introverti mají rádi klid pro sebe a jsou snadno zahlceni okolím, protože jejich smysly jsou zaměstnány vším, co vnímají a zpracovávají. Zatímco velkoměsto je rušné, hlučné a někdy, upřímně řečeno, pro citlivou duši dosti zastrašující. Přesto mě jako snadno podrážděného a citlivého introverta stále přitahují velká města. Ptáte se proč, když to přirozeně odporuje mým instinktům? No, tuhle otázku jsem si také položil.

Vyrostl jsem na venkově na farmě a nikdy mě nenapadlo, jak moc je odlehlá, dokud jí děti z města neřekly „země nikoho“. Možná proto, že jsem měl kolem sebe vždycky lidi: rodinu, příbuzné a sousedy na vesnici. A moc se mi líbila příroda a dýchání čerstvého vzduchu. Největším negativem bylo asi to, že jsem musel vždycky všude žádat o odvoz. Kromě školního autobusu pro nás žádná jiná veřejná doprava neexistovala. Mým snem bylo konečně si udělat vlastní řidičský průkaz.

Vždycky jsem věděl, že tam venku je větší svět, a byl jsem po něm velmi hladový. Několik let dospívání jsem strávil cestováním, jak jen to šlo, a později jsem si sbalil kufry a přestěhoval se do Sydney v Austrálii. Po pěti letech života v Sydney jsem se loni přestěhovala do Londýna. Londýn. S 8,7 milionu lidí za oknem.

Pro někoho, kdo tak často rád existuje ve své vlastní malé bublině, jsem asi chtěla umístit svou malou pohodlnou bublinu přímo doprostřed toho šílenství. Takhle jsem v centru všeho dění, aniž bych se do něj příliš zapojoval. Dívám se z okna a vidím červené dvoupatrové autobusy plné dojíždějících, lidi v oblecích spěchající do práce a z práce a turisty sledující mapu na telefonu. Ale mě nevidí. Jsem v bezpečí své klidné bubliny (alias bytu).

Doporučujeme:  Jste přecitlivělí na zvuk? Možná byste chtěli vědět něco o mizofonii

Takový pohled na svět se velmi liší od pohledu dítěte, které se cítí odstrčené od skupiny kamarádů. Je to spíše příležitost mít kontrolu nad tím, jak moc se světem komunikuji. Moje sestra jednou řekla, že vidí můj úhel pohledu a chápe mé vnitřní fungování. Ale rozumí i zbytku světa a vidí, kde se já a svět někdy střetáváme. Někdy si zkrátka tak dobře nerozumíme. Ale je tu ona, uprostřed, připravená postavit mezi námi most, když je to potřeba.

Když o tom zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že to byl můj podvědomý přístup k přátelství a společenskému postavení, když jsem byl mladší. Možná dokonce stále. Na rozdíl od některých introvertů jsem měl vždycky poměrně hodně přátel. Byl jsem součástí skupiny a měl jsem v ní své nejbližší přátele. Raději mám kontrolu nad tím, jak moc s nimi komunikuji, a rád se držím v pozadí, než abych v ní přebíral velkou roli. Jsem tam, ale za svých vlastních podmínek. Účastním se, ale do určité míry. Možná jsem rád, když vím, že mám možnost něco udělat, kdybych chtěl, a pak se většinu času cítím naprosto v pohodě, když to nedělám.

Zatímco píšu tento text, sedím na posteli s mírně pootevřeným oknem. Jen mírně, protože, jak už bylo řečeno, město může být velmi hlučné. Kdybych vyšel z budovy, vstoupil bych přímo do masy každodenního dění. A už jen vědomí, že to mohu udělat, mi dává pocit, že jsem součástí této společnosti, aniž bych se do ní musel plně zapojit.

Pokaždé, když vyjdu ze dveří, srdce mi začne tlouct rychleji a já si začnu uvědomovat své okolí a zároveň se vypnu a poddám se své zaneprázdněné hlavě. Mám pocit, že moje tělo a mysl reagují na úplně všechno, co se kolem mě děje. A opravdu mě to vyčerpává, ať už si nasadím sluchátka a poslouchám hudbu, nebo ne. Celou dobu, co jsem venku v betonové džungli, jsem ve stresu.

Doporučujeme:  Teorie společenského úsudku

Takže na konci dne spěchám domů, abych vydechla úlevou, jakmile vstoupím do svého domova. Nezáleží na tom, jestli jsem celý den pracovala nebo si jen odskočila do supermarketu. Pokaždé, když odcházím z bytu a vracím se do něj, procházím stejnými pohyby. A myslím, že to vysvětluje, proč se často vracím domů s pocitem, že jsem uběhla maraton, a to jak fyzicky, tak psychicky, a potřebuji si na chvíli (nebo několikrát) odpočinout.

Někdo by si mohl myslet, že bych se tomu všemu raději denně nevystavoval, ale já to dělám. Možná se v pozdějším věku rozhodnu znovu žít na venkově. Ale zatím si myslím, že mám velký problém s tím, že chci mít dort a ještě ho sníst.

Jste městský nebo venkovský introvert? Podělte se s námi níže!