Zaprvé, nepíšu to proto, aby mě lidé litovali. Nepíšu to kvůli pozornosti. Jen to potřebuju vyjádřit dřív, než nebudu moct ukládat věci do krabice. Momentálně jsou čtyři hodiny ráno a já nemůžu spát. Za dvě hodiny musím vstát a jít do práce, ale protože mi spánek uniká, mohl bych ten čas strávit produktivně. Příběh bude přeskakovat z místa na místo, jak si ho budu pamatovat. Předem se omlouvám. Veškeré části psané kurzívou jsou mé úvahy o situaci nebo přímo slova o ní.
Poprvé dostala máma epileptický záchvat, když mi byly 4 roky. Stála u sporáku, vařila guláš nebo meruňkovou marmeládu nebo něco podobného, a pak ležela na podlaze, tělo se jí třáslo a zmítalo se v křečích. Moje sestra okamžitě přinesla polštář, dala jí ho pod hlavu a zavolala tátu. Já jsem tam jen stála jako přimražená. Netušila jsem, co se děje, ale byl to první z mnoha jejích záchvatů. První, který si pamatuji. Moje máma, jmenovala se Charlotte, měla v dětství deprese a musela na to brát léky, a když se rodiče vzali, táta o tom nevěděl, ale tohle se stalo někdy v roce 2003/4. V té době se mi zdálo, že se mi to stalo.
Nějakou dobu poté sestra nebyla doma, byla středa, a pro mě to bylo dobré. Mohl jsem se v klidu dívat na wrestling. WWE Smackdown. Ale asi v polovině zápasu u nich v pokoji zařval táta a já se šel podívat, co se děje. Zase měla záchvat, ale tenhle byl ošklivý. Byla v bezvědomí a on zavolal doktora. Doktor přišel, pomohl jí a vzal tátu do mého pokoje a povídali si. Ještě si vzpomínám, že se o něčem dohadovali, a pak doktor odešel.
Máma měla léky na epileptické záchvaty, ale táta si myslel, že je nebere, protože měla záchvaty, ale lékař mu řekl, že léky ve skutečnosti zneužívá, že jich bere příliš mnoho. V tu chvíli tomu táta odmítal uvěřit. Víte, kdo si sakra ten doktor myslí, že je? Po nějaké době však tátovi nezbylo než se s tím smířit. A zaplatil jí rehabilitaci, aby se léků zbavila. Víckrát než jednou. Nikdy se ho ale nezbavila.
Přeskočit na 28. února 2008. Přestěhovali jsme se do Worcesteru v Západním Kapsku. První den v nové škole jsem měl strach. Bylo tam tolik dětí. Přestěhovala jsem se z malého města, kde se všichni znají. Škola měla jen 64 dětí od první do sedmé třídy. V nové škole jsme pak měli asi 1000 dětí. Bála jsem se šikany, těžší práce a v té době bylo normální, že se rodiče každý večer dohadovali o křiku. Já a moje sestra jsme doma žily v neustálém strachu.
To vše se sečetlo a první den ve třídě jsem se rozplakala. A druhý den. A třetí den. Čtvrtý den už to bylo lepší. Ale ty tři případy stačily. Denně jsem byl šikanován, slovně i fyzicky. S těmi sračkami, které se děly doma a pak ve škole, jsem neměl bezpečné místo. Měl jsem hroznou představu o sobě samém a žádné sebevědomí. Svěřila jsem se do jídla. Sladkosti, chipsy, všechno.
V tuto chvíli by můj den vypadal následovně. Táta mě vzbudil, já jsem si oblékla oblečení do školy, šla jsem si vyčistit zuby, učesat se a něco jsem snědla. Pak do školy a zpátky. Máma by buď spala, nebo byla na výletě, takže bych si udělal něco k jídlu a pak bych si šel dělat úkoly nebo hrát počítačové hry. Když by pak táta přišel domů, vypil by kafe, zkontroloval by, v jakém stavu je máma, a buď by udělal večeři, nebo by si sedl k televizi. Po večeři se pak pohádali. V roce 2009 jsme se přestěhovali do jiné části města a začalo to dobře. Dům byl lepší a celková morálka v domě také, ale nevydrželo to.
Objevil jsem rock nebo alternativnější hudbu. Nickelback – Dark Horse bylo první album, které jsem si koupil. Moc se mi líbilo. Kytara a bicí, prostě to, že hudba nebyla o tom, že je všechno dokonalé, jako většina mainstreamové hudby, prostě se mi poslouchalo lépe. Pak jsem v jednu chvíli objevil i Rammstein a Linkin Park, rodičům se to hodně nelíbilo, ale hudba, kterou jsem poslouchal, přehlušila jejich křik a já se cítil líp, slova prostě zasáhla. Kolem osmé třídy jsem začal poslouchat víc heavy interpretů, jako jsou Suicide Silence, Asking Alexandria, Avenged Sevenfold atd. Čím víc bylo zle, tím víc jsem poslouchal hudbu.
Rozvod a nehoda, Začátek střední školy
5. května 2012 měla tátova sestra s manželem, jejich dvě děti a jeden kamarád autonehodu. Při autonehodě zemřel můj strýc a jeden bratranec a jeho kamarád. Moje teta přišla o loket a musela podstoupit operaci, aby jí ho nahradili. Druhý bratranec vyvázl z nehody s několika střepy v ruce.
Následující středu mě táta vyzvedl ze školy, což bylo divné, protože pracoval mimo město. Když jsme přišli domů, vyptával se mě na můj den a pak udělal oběd a pak řekl, že se rozhodl, že už ho nebaví, že jsou s mámou spolu nešťastní, a vzhledem k úmrtí v rodině, které ukazuje, jak se život může změnit, chce být také šťastný, a zeptal se mě, jestli bych s tím měla problém, kdyby se s mámou rozvedli. Nevěděla jsem, co na to říct, ale říkala jsem si, že jestli to chce, tak to opravdu potřebuje. Tak jsem řekla, že jestli to potřebuje, aby byl šťastný, tak to prostě udělej.
Po pohřbu jsme mámu nechali u její matky. Asi 850 km od nás. Nebo 528 mil pro vás, imperiální blázny. Pak začala střední škola. Chodila jsem do stejné školy jako moje sestra a všude jsem byla v jejím stínu. Vždycky jsem byl známý jako Carlin mladší bratr. Ať jsem udělal cokoli, slyšela o tom. První skupina kamarádů, kterou jsem si našel, nebyla nejlepší. Ale potkal jsem jednoho člověka, Warna, a ten mi trochu změnil život. Byl tu pro mě, když jsem si potřeboval promluvit, ale zároveň byl zlý.
Warno byl manipulativní narcis. Byl sice chytrý, ale nikdy ho nenapadlo, že lidé kolem něj mohou mít také více než dvě mozkové buňky. Moje sestra ho nenáviděla. Byl ateista, ale ona byla přesvědčená, že je od samotného Satana. Situace doma se změnila. Moje sestra byla na matrice, ale zároveň převzala matčiny role v domácnosti. Vaření, praní prádla atd. To se jí v určitém okamžiku smísilo s jejími školními povinnostmi a myslím, že to trochu zhoršilo její známky, což mého otce velmi mrzelo, což způsobilo, že se začali hádat, což opět vyvolávalo každodenní křik.
*Kurva, to zní špatně. Rozhodli se, že dokud se nepostaví na nohy, bude žít se svou matkou.
Poslední den osmé třídy jsem psal matematiku. Pak už byly prázdniny! Doma jsem dostal počítač a naše skupina kamarádů šla k Danielovi domů a hráli jsme hry až do večera. Táta si pro mě přišel večer kolem šesté hodiny. Nevěděl jsem co, ale v jeho tváři bylo něco jiného. Sestra měla opuchlé a zarudlé oči, nedávno plakala. Když jsme přišli domů, táta mě vzal do svého pokoje a řekl mi, abych se posadil. Předtím mu ten den volal policista a řekl mu, že moje matka zemřela. Její ledviny selhaly po letech zneužívání prášků a její tělo vypovědělo službu.
V tu chvíli se ve mně mísily různé pocity. Dva večery předtím nám se sestrou volala a mluvila se mnou. Byla na výletě(sjetá). Několikrát jsem jí řekla, že s ní nechci mluvit, když je taková, ale když mi sestra podala telefon a já slyšela, jak drmolí slova, zastavila jsem ji a řekla jí slova, na která nikdy nezapomenu. Řekla jsem jí, že ji jako matku nenávidím. Že tu pro mě nikdy nebyla. Nenáviděla jsem ji za to, že dala přednost svým práškům přede mnou a mou sestrou. Nenáviděla jsem ji za to, že plýtvá tátovými penězi na odvykačku, aby pak, až bude venku, prostě začala znovu. Řekla jsem jí, že s ní nějakou dobu nechci mluvit. Dokud jsem se na ni nezlobila. A o dva dny později zemřela.
Každou noc na to myslím, když usínám. Byl jsem a stále jsem v jistém smyslu naštvaný na Boha. Proč se nám to stalo? A zatímco se to děje, všichni ostatní v mé třídě prostě pokračují ve svých životech. Jsou šťastní a jejich největší starostí je, jestli se tomu klukovi nebo holce líbí. Začala jsem se řezat. Kouřit, občas pít. Chtěla jsem něco, co bych mohla mít pod kontrolou.
Přeskočte na dobu o 4 měsíce později. Mé babičce z matčiny strany byla diagnostikována rakovina. O týden později ji lékaři prohlásili za čistou od rakoviny. A o další týden později zemřela. Dělal jsem přetahování lanem a blížilo se naše mistrovství. Rozhodl jsem se, že se pohřbu nezúčastním, protože mě můj tým potřeboval, ale kdybych se mohl vrátit, raději bych šel na pohřeb. Je to také něco, co si vyčítám.
V desáté třídě jsem byl na špatném místě. Pravidelně jsem se řezal, kouřil jsem, nikdy jsem nebyl pozitivní a na školní úkoly jsem kašlal. Málokdy jsem se usmíval a jeden učitel si toho všiml. Moje známky z přírodopisu byly hrozné a ten učitel mě také v jednu chvíli rozplakal. Během červencových prázdnin jsem se rozhodl, že už toho mám dost, a pokusil jsem se o sebevraždu. Kurevsky ironicky jsem použila prášky. Ale nezabralo to, a když škola zase začala, můj táta šel na školní rodičovský večer.
Učitelé přírodopisu i matematiky řekli mému otci, že se obávají o můj psychický stav a zřejmě i o známky z předmětu. Přišel domů a chvíli jsme si povídali. Objednal mě k psychologovi a já jsem poprvé ze sebe všechno vypustila. Mluvil jsem s ní, povídal jsem si, vysvětloval věci a kladl otázky.
Diagnostikovala mi depresi, obsedantně kompulzivní poruchu a řekla mi, že ji znepokojuje způsob, jakým řeším své problémy. Řekla, že toužím po kontrole nad lidmi a situacemi, manipuluju s lidmi, abych dosáhla svého. Zneužívám své vztahy s lidmi, abych měla vše pod kontrolou. Řekla, že mám ASPD (antisociální poruchu osobnosti) kvůli své minulosti, situacím, ve kterých jsem se ocitl, atd.
Když jsem se ohlédl za svými přátelstvími nebo vztahy, pochopil jsem, co tím myslela, ale nechtěl jsem to přijmout.
Musím jít do práce. Budu psát více, pokud lidé chtějí, abych? Dejte mi prosím vědět. Další díl se bude týkat vztahů, přátelství, hádek, více informací o ASPD. doufám, že se budete mít hezky 🙂
Tento příspěvek byl vytvořen pomocí našeho pěkného a snadného formuláře. Vytvořte svůj příspěvek!