Ve čtvrtek 18. června 2015 večer jsem na Facebooku uviděl na prvním místě trendů střelbu v Charlestonu. Devět lidí zastřelil v kostele jednadvacetiletý mladík. Je znepokojující, že se podobné příběhy stávají tak hojnými. Střelba v coloradském kině Aurora, základní škola Sandy Hook a nyní Charleston. Myslím, že by se mělo uvažovat o vztahu násilí a médií. Jaká je psychologie násilí? Jak média působí na lidi? Myslím, že každý, včetně mě, by se měl o tomto tématu více vzdělávat na psychologické úrovni, abychom mohli lépe porozumět druhým i sobě.
Mohl bych se rozepsat o všech masových střelbách a násilnostech, které se v USA v posledních letech odehrály, ale zaměřím se na poslední střelbu v Charlestonu v Jižní Karolíně.
Podle CNN jedna z přeživších, Sylvia Johnsonová, uvedla, že syn její kamarádky prosil střelce, aby přestal.
Střelec odpověděl: „Musím udělat to, co musím.“ Poté mladíka spolu s osmi dalšími zastřelil.
Než opustil kostel, zeptal se jedné ze starších členek, zda ji zastřelil, a ona odpověděla, že ne.
A tak řekl: „Dobře, protože potřebujeme přeživšího, protože se chystám zabít,“ řekl Johnson CNN. Johnson přežil díky tomu, že předstíral, že je mrtvý.
Jeden z představitelů policie uvedl, že podle svědků se střelec postavil a řekl, že „přišel střílet černochy“.
Podle deníku New York Times byla 20. června 2015 objevena webová stránka, která vypadá, že obsahuje pohled do myšlení Dylanna Roofa. Stránka obsahuje informace o tom, jak případ Trayvona Martina vyvolal jeho rasistický vztek. Stránka ukazuje fotografie, z nichž mnohé zachycují Roofa na památkách Konfederace nebo v muzeích otroctví, a obsahuje manifest o téměř 2 500 slovech, v němž Roof kritizuje černochy jako méněcenné.
V manifestu Roof napsal: „Událostí, která mě skutečně probudila, byl případ Trayvona Martina. Stále jsem slyšel a viděl jeho jméno a nakonec jsem se rozhodl, že si ho vyhledám. Přečetl jsem si článek na Wikipedii a hned jsem nebyl schopen pochopit, o co jde. Bylo zřejmé, že Zimmerman byl v právu. Ale hlavně mě to přimělo zadat do Googlu slova ‚zločin černocha na bělochovi‘ a od toho dne jsem už nikdy nebyl stejný.“
„Nemám na výběr,“ stojí v něm. „Nejsem schopen sám jít do ghetta a bojovat. Vybral jsem si Charleston, protože je to nejhistoričtější město v mém státě a svého času mělo nejvyšší poměr černochů k bělochům v zemi. Nemáme žádné skinheady, žádný skutečný KKK, nikdo nedělá nic jiného než kecá na internetu. No, někdo musí mít odvahu přenést to do skutečného světa a myslím, že to musím být já.“
„Celá ta rasistická záležitost se v něm objevila během posledních pěti let,“ řekl Caleb Brown, Roofův přítel z dětství, který je napůl Afroameričan. „Nikdy nebyl moc oblíbený, s tím se smířil. Nebyl takový: ‚Až vyrostu, ukážu to všem těm dětem‘. Přijal to, kým byl, a to, kým byl, ho samozřejmě změnilo.“
Chci se podívat na to, odkud se v mysli bere násilí. Existují dvě oblasti mozku, které jsou hlavními spouštěči násilného chování. Jsou to amygdala a orbitofrontální kůra.
Podle webu Neuroscience Online je amygdala centrem pro emoce, emoční chování a motivaci. Jádro amygdaly produkuje autonomní složky emocí (např. změny srdeční frekvence, krevního tlaku a dýchání). Jádro amygdaly také zajišťuje vnímání emocí. Bylo zjištěno, že stimulace amygdaly vede k intenzivním emocím, jako je strach nebo agrese. Amygdala kombinuje mnoho různých smyslových vstupů a podnětů. Tyto vazby nám dávají ony subjektivní pocity, o tom, co je dobré a co je špatné.
Jinými slovy, amygdala hraje významnou roli v duševních stavech a souvisí s mnoha psychickými poruchami. Podle časopisu Science Daily v roce 2006 vědci pozorovali hyperaktivitu (stimulaci) v amygdale, když pacientům ukazovali ohrožující tváře nebo situace. U pacientů s větší sociální fobií nebo úzkostí byla zjištěna souvislost se zvýšenou stimulací. Podobně pacienti s depresí vykazovali přehnanou aktivitu levé amygdaly při interpretaci emocí u tváří, a to zejména u tváří nahánějících strach. Stimulace amygdaly se normalizovala, když pacienti dostávali antidepresiva. Podle časopisu Biological Psychiatry vykazovaly v roce 2003 osoby s hraniční poruchou osobnosti významně větší aktivitu levé amygdaly než normální kontrolní osoby. Někteří pacienti s hraniční poruchou měli dokonce potíže s klasifikací neutrálních tváří nebo je vnímali jako ohrožující. NCBI uvádí, že jedinci s psychopatií vykazují oproti srovnávaným osobám snížené autonomní reakce na poučené signály strachu.
Orbitofrontální kůra (OFC) se nachází v čelním mozkovém laloku a hraje klíčovou roli v kognitivním zpracování rozhodování. Podle časopisu Nature Reviews Neuroscience patří OFC k nejméně pochopeným oblastem lidského mozku, ale předpokládá se, že se OFC podílí na smyslové integraci, na reprezentaci efektivní hodnoty posilování a na rozhodování.
Při narušení spojení OFC se mohou projevit kognitivní, behaviorální a emoční účinky. Výzkum potvrzuje, že hlavní poruchy spojené s deregulací OFC se týkají rozhodování, regulace emocí a očekávání odměny. Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a poruchy s příznaky nedostatečné kontroly impulzů byly spojeny s dysfunkcí systémů OFC.
S lepším pochopením těchto fyzických faktorů, které se podílejí na chování jednotlivce, si nemohu pomoci a musím si vzpomenout na výzkumné efekty, které jsem se naučil v hodinách Teorie masmédií a společnosti na vysoké škole. Existují dva mediální efekty, které mohou přispívat k těmto nedávným výbuchům násilí. Nazývají se facilitační efekt a sociální nákaza.
Usnadňující efekt spočívá v tom, že když rozzlobení lidé sledují násilí v médiích, je pravděpodobnější, že se budou chovat agresivně. Podle Media Research Effects se touto myšlenkou zabýval Leonard Berkowitz. Berkowitz se domníval, že obrazy z masmédií vedou k aktivaci asociovaných myšlenek a činů, jako jsou události, jichž byli svědky, o nichž četli nebo slyšeli.
Sociální nákaza je efekt emocí, které se rychle šíří ve velkém davu a vedou nás k extrémům. Příkladem mohou být davy lidí na fotbalových zápasech nebo relativně nedávná epidemie eboly v USA.
Dříve než se vyjádřím k předchozím informacím, myslím, že je důležité uvést jména obětí stejně jako podezřelého.
Rev. Clementa Pinckney byl velmi oblíbeným a uznávaným pastorem africké metodistické episkopální církve Emanuel. Po 23 let byl služebníkem Boha a lidu. Bylo mu 41 let.
Paní Sheronda Singletonová byla trenérkou řeči a atletiky na střední škole v Goose Creeku. Byla vdaná a měla jednoho syna. Bylo jí 45 let.
Cynthia Hurdová pracovala ve veřejné knihovně v Charlestonu 31 let. Její vášní bylo vzdělávání a osobní růst ostatních. Bylo jí 54 let.
Rev. DePayne Middleton-Doctor byl koordinátorem přijímacího řízení na charlestonském vzdělávacím centru Southern Wesleyan University a získal magisterský titul v oboru managementu. Je popisována jako vřelá a nadšená vedoucí.
Ethel Lanceová byla provozní manažerkou v Gaillardově divadle. Byla také 24 let zaměstnankyní města.
Tywanza Sandersová nedávno dokončila studium obchodní administrativy na Allanově univerzitě. Je popisován jako tichý, ale známý student, který se věnuje svému vzdělání. Bylo mu 26 let.
Susie Jacksonová byla dlouholetou členkou církve a ráda zpívala ve sboru. Její vnuk ji popisuje jako vstřícnou a obětavou s velkým úsměvem. Bylo jí 87 let.
Myra Thompsonová milovala Boha a v kostele vedla biblické hodiny. Bylo jí 59 let.
V době střelby byl zaměstnancem kostela reverend Daniel Simmons starší. Byl dlouholetým služebníkem církve a Boha. První střelbu přežil, ale později zemřel při operaci. Bylo mu 74 let.
Událostem, jako byla střelba v Charlestonu, lze zabránit. Ze stejného důvodu někteří tvrdí, že zákony o zbraních by měly být více omezující. Přísnější omezení zbraní může být dobrý nápad. Při hlubším pohledu do problematiky je však třeba zkoumat lidi, nikoliv zbraně. Média by měla citlivěji vnímat dopady, které to má na společnost, jež postrádá hodnotu duševního zdraví.
Střechův přítel se zmínil, že není příliš oblíbený, ale chce dokázat svým vrstevníkům, že se mýlí. Měl pocit, že patří mezi KKK, skinheady a rasisty, se kterými se bavil na internetu až těsně poté, co se v únoru 2012 dozvěděl o případu Trayvona Martina. Pro svou „věc“ se cítil tak zapálený, že si řekl, že se pro ni zabije.
Nemám doktorát z psychologie. Když se však podívám na to, co Roof řekl během střelby a ve svém manifestu, myslím, že byl dlouhodobě psychicky nemocný. Jeho špatné vnímání vlastních emocí, způsob, jakým reagoval na případ Trayvona Martina, jeho špatný úsudek o tom, co je správné a co špatné, špatná impulzivní rozhodnutí, která dělal, to vše potvrzuje dysfunkce v jeho amygdale a orbitofrontální kůře. Jak jsme se dočetli dříve, dysfunkce v těchto oblastech souvisejí s duševními poruchami, jako je hraniční porucha osobnosti, psychopatie, úzkost, deprese a ADHD, kterými Roof zřejmě trpí. Také číst dříve nebo jen základní psychologie, tyto poruchy mohou být normalizovány s léčbou.
Obávám se, že pokud se duševní zdraví a poruchy nebudou brát vážněji, bude více lidí jako Dylann Roof náchylných k masovému násilí, které bude v médiích velmi medializováno. K usnadňujícímu efektu zjevně přispělo, když Roof objevil případ Trayvona Martina. Seznámení se s široce rozšířeným příběhem ho přimělo k tomu, aby si o případu a dalších rasově motivovaných zločinech vyhledal další informace a zjistil, že se změnil k horšímu.
Zdá se, že sociální nákaza se netýká jen střechy, ale všech lidí v zemi. Od případu Trayvona Martina ve Fergusonu přes vraždu Freddieho Graye až po nepokoje v Baltimoru a nyní i v Charlestonu, kde se násilí projevuje v médiích.
Nebylo by rozumné tvrdit, že by média měla přestat o těchto událostech informovat, ale měla by být selektivnější v tom, co ukazují světu. Mediální průmysl by si měl uvědomit, jaký vliv mají jeho informace na všechny lidi, kteří je mohou vidět. Namísto soustředění se na agresora by se mělo zaměřit na oběti a dopady, které na ně násilí má. Příčiny a důsledky těchto událostí nejsou zdaleka dostatečně ukázány, kromě toho, že podezřelý má své jméno v digitálních světlech.
Další odkazy na literaturu a citace
Dílčí citace (Wikipedia) a texty
Monash University. (2006, 19. ledna). Studium mozkové aktivity by mohlo pomoci při diagnostice sociální fobie. ScienceDaily. Získáno 24. června 2015 z www.sciencedaily.com/releases/2006/01/060118205940.htm.
Donegan, Nelson H., Ph. D. „Amygdala Hyperreaktivita u hraniční poruchy osobnosti: Biological Psychiatry: Implications for Emotional Dysregulation. „Biological Psychiatry. Elsevier Inc. 6. června 2003. Web. 22. června 2015. .
Blair, R.J. R. „Amygdala a ventromediální prefrontální kůra: Funkční přínos a dysfunkce u psychopatie.“ NCBI. Královská společnost, 23. dubna 2008. Web. 24. června 2015. .
Kringelbach, M. L. (2005) „Orbitofrontální kůra: propojení odměny s hedonickým prožitkem“. Nature Reviews Neuroscience 6: 691-702.
Sparks, Glenn G. Výzkum mediálních účinků: B.: A Basic Overview. Belmont, Kalifornie: Thomson Wadsworth, 2006. Tisk.
Snyder/Reuters, Brian. Charleston se vyrovnává s rasovou historií – The Boston Globe. 2015. Charleston, N.C. BostonGlobe.com. Web. 24. června 2015. .
Jak funguje evoluce. N.d. Pravda zachraňuje. Web. 22. června 2015. .
N.d. Lastrhodesian.com. Vos z Neias. Web. 22. června 2015. .
Oběti střelby v Charlestonu. 2015. CNN. Web. 22. června 2015. .
Trayvon Martin, George Zimmerman. N.d. CBS News. Web. 22. června 2015. .