Po přečtení „Otevřeného dopisu lidem, kteří příliš mluví“ jsem se rozhodla vyhledat další díla, jejichž autorkou je Sophia Demblingová. Její kniha „Zamilovaní introverti“ , ve mně vzbudila zájem a rozhodla jsem se udělat se Sophií rozhovor. Vedle spousty dalších publikovaných prací (mnohé z nich vyšly v mnoha novinách a časopisech) napsala Sophia zajímavou knihu o svém přechodu z Newyorčanky do Texasu. Kniha The Yankee Chick’s Survival Guide to Texas je k dispozici na Amazonu. Dnes mě však zajímají její zkušenosti a práce o introvertech a extrovertech, a zejména o tom, kdy se tito dva setkávají.
1) Váš článek „Otevřený dopis lidem, kteří příliš mluví“ jasně ukazuje vaši introvertní povahu. Týká se vaše introverze všech oblastí vašeho života, nebo spíše jen rozhovorů / sociálních interakcí?
Introverze se může výrazněji projevovat v sociálních interakcích, ale je to osobnostní rys, který prostupuje všemi oblastmi života. Introverti například potřebují dostatek samoty, aby dokázali hospodařit se svou energií; rádi jsme sami; máme sklon k hlubokému přemýšlení; jsme věrní přátelé (raději bychom měli jednoho nebo dva blízké přátele než milion známých)… je mnoho způsobů, jak se introverze projevuje v našem životě.
2) Zmiňujete možnost, že příliš mnoho mluvení je problémem úzkosti, co tím myslíte?
Mnoho lidí – extrovertů i introvertů – se při nervozitě rozpovídá. Včetně mě. Předpokládám, že k tomu existuje mnoho důvodů. Zaprvé je to způsob, jak si udržet kontrolu nad situací. Dokud mluvíte, nikdo na vás nemůže vybalit nečekanou otázku nebo nápad. A někteří lidé jsou prostě .
3) Jste extrémním opakem nutkavého mluvky, máte pocit, že působíte nezdvořile nebo rozrušeně, když mluvíte minimálně?
Ano, rozhodně. Introverti jsou často vnímáni jako hrubiáni, nešťastní, odsuzující – všechny druhy nepříliš dobrých věcí – protože spíše tiše sedíme, než abychom se vrhli do akce. To může být lidem nepříjemné. Introverty velmi, velmi unavuje, když se nás lidé ptají, jestli jsme v pořádku, proč vypadáme nešťastně nebo jestli se bavíme. Máme tendenci bavit se tiše a ne hlučně. I když když se dostanu do opravdu dobrého rozhovoru mezi čtyřma očima, který dává smysl, mám toho hodně co říct. Někdy se musím krotit – dokonce se mi může stát, že mi uteče pusa, když se pustím do tématu, které mě opravdu zajímá.
4) Myslíte si, že je možné, aby extrovert na extrémní straně měl dobrý a fungující vztah s introvertem na extrémní straně? (Nepočítaje v to profesionální vztah)?
Pokud se jedná o extrémní hodnoty, může to být obtížné. Když jsem ale mluvila s introverty pro svou knihu Introverti v lásce, dozvěděla jsem se, že někteří introverti dávají přednost vztahům s extroverty, protože jsou rádi, když mají někoho, kdo je vytáhne z jejich nitra a zahraje jim společenského režiséra. Jiní introverti zase chtějí někoho, kdo s nimi zůstane v klidu doma. Z introvertů, se kterými jsem mluvila a kteří měli vztah, to bylo zhruba půl na půl introvert-introvert a introvert-extrovert. Stejně tak u rozvedených introvertů – asi polovina se rozvedla s introverty, asi polovina s extroverty.
5) Jaký je podle vás důvod, proč se někdo tak podrobně zabývá příběhy nebo dlouze mluví, jak ho to odměňuje nebo mu to prospívá?
Po mém příspěvku o lidech, kteří příliš mluví, jsem některé lidi naštvala, a tak jsem udělala rozhovor s psychologem Tyem Tashirem o jeho nové knize Awkward: Tashiro, který mluvil o své knize The Science of Why We’re Socially Awkward and Why That’s Awesome (Věda o tom, proč jsme společensky trapní a proč je to úžasné). Poukázal na to, že lidé mohou hodně mluvit z různých důvodů. Někteří z nich jsou narcisté, kterým je jedno, že jsou nudní lidé – představují si, že jsou nekonečně fascinující. Někteří možná hrají mocenskou hru a v konverzaci dominují, aby ovládli interakci. Někteří možná prostě nejsou naladěni na sociální signály, které jim říkají, že je čas přestat mluvit – to jsou ti trapní lidé.
6) Jaké účinné „únikové plány“ byste mohl doporučit posluchačům, kteří musí utíkat před lidmi, kteří příliš mluví?
„Musím jít na záchod“ je osvědčená věta. Stejně jako „Promiňte, rád jsem vás poznal, ale vidím někoho, s kým si potřebuji promluvit“. A můžete zkusit neverbální signály – mírně se vzdálit, přesunout pozornost – ale to nefunguje na každého. Tashiro navrhuje, že pokud máte co do činění s nešikovnou osobou, která prostě nevnímá náznaky, můžete to říct poměrně neomaleně, něco jako: „Hele, dejte mi chvilku na odpověď“ nebo něco podobného. Říká, že nešikovní lidé si plně uvědomují, že jsou nešikovní, a často jsou skutečně vděční lidem, kteří jim (laskavě!) dají najevo, že neúmyslně porušují společenská pravidla.
Jsem si jistý, že jsme se o těch, kteří zdánlivě příliš mluví, dozvěděli mnoho nového, a doufám, že tento článek vám pomůže lépe porozumět, pokud se jednoho dne ocitnete v podobné situaci.
_____________________________________________________________________________________________
Sophia Demblingová je úspěšnou autorkou, která napsala řadu knih a článků o introverzi a mnoha dalších tématech. Některé z jejích knih si můžete zakoupit na Amazonu zde.
Seznam jejích dalších knih a článků najdete zde.
_____________________________________________________________________________________________