Když jsem byla mladá, nesla jsem svou depresi jako samostatnou bytost, břemeno, které jsem nechtěla nést, ale zdálo se mi, že je to prokletí. Když se řekne „deprese“, slyšel jsem jen tohle: konečnost přibití víka rakve; kalnost temné vody, která skrývá věci, jež utopí; a strašlivý zvuk, který vydávají nejlepší úmysly, když z nich nepochopení udělá ostří.
Ale to, co není slyšet, je příliš velké na to, aby se o tom dalo mluvit, něco, co nedokážeme vyslovit: světélkování v temných opálech, podtext a napětí; je to krása ve věcech, které by neměly být krásné, jako lidé, kteří milují svět natolik, aby jeho bolest učinili svou vlastní.
Vím, že se to těžko předává slovy. Trvalo mi dvacet let, než jsem se sám ve tmě, hrající si na kartografii, mapující sebe sama, naučil a přijal ticho, klid a tmu; to je chvíle, kdy nevyslovené promlouvá a říká: „I tohle – ty – jsi krásná. Ale pro ty, kterým se ramena lámou námahou z nesení všech těch muk a ztratili kompas, se zde pokusím napsat několik navigačních bodů – jih, sever a zapadající slunce -, které mi pomohly se zorientovat.
Bylo období – takové dlouhé chladné období -, kdy jsem v temnotě v sobě viděl hrůzu, kterou jsem se snažil spoutat. Jeho existence pro mě byla monstrem, s tesáky a drápy, které se bez logického katalyzátoru vyřítily, aby mi přes obličej přetáhly závoj a sprovodily mě ze světa.
V tom jsem si z míru či spojení udělal boha, kterého propast zadržovala, a časem jsem nechal vzdálené světlo své touhy po něm zcela pohltit.
V prázdnotě jsem se cítil jako doma. Apatie, kterou mi nabízela, se stala lékem a já jsem se uchýlil k užívání návykových látek; falešný pocit osvobození od všeho hrubého a bolestivého – vlastně od všeho – byl vedlejším účinkem, po kterém jsem toužil stejně jako někteří lidé po náklonnosti.
Ale tohle není život. Říkám to se soucitem člověka, který ví, jak se temnota může stát útočištěm; o kolik snazší se všechno zdá, když se svět, který se zdá, že se o vás nestará, může proměnit jen v plynutí času. A připadá mi to jako osvobození od vší té bolesti. Jako by přijetí drtivé celistvosti všeho krutého a tichého byl způsob, jak se stát její součástí, pohlazenou, nikoli pohlcenou. Ale i to je faleš; a jen lhostejnost brání tomu, aby tě vědomí toho nesežralo tam, kde se skrýváš.
Klec, která je pozlacená v temnotě, je stále klecí, jakkoli se její mříže mohou stát pro vězně důvěrně známými – jakkoli milovanými.
Vidíš, to, co jsem považoval za přijetí, které z temnoty udělalo plášť, korunu, místo čepele, bylo ve skutečnosti rafinované zabití, tiché a vítané pohlcení. Nenašel jsem způsob, jak přežít svůj vlastní život; nechal jsem v sobě něco, co je mnou, aby mě ovládlo a vládlo mi, aby mi zabránilo žít život, který jsem vzdal. Zapomněla jsem – nebo jsem si to nikdy neuvědomila -, že mám v sobě také armády: části bojovníka, vzdorovité a statečné, které přede mnou dusivá čerň skrývala stejně, jako se já teď skrývám před světem.
Řeknu vám toto: pokud se nyní potácíte v temnotě, která se zdá být nekonečným oceánem, není to oceán. A nejste v něm sami. A po celou tu dobu jste se navzdory všemu drželi nad vodou, což není snadný výkon – bože ne, nic jiného. Na to můžeme být hrdí. Je to síla, která je vzácná.
Vezměte tuto sílu do propasti a použijte ji jako kapesní nůž. Malá zbraň, ale temnota je také malá – jen odevzdanost a beznaděj ji činí obrovskou. Ani netvor, jak jsem se nakonec naučil, není skutečným prokletím nebo nemesis. (Nikdy nenajdeš klid v nenávisti k části sebe sama.) Ve skutečnosti je to to, co ti dokázalo ohromnou sílu, kterou vládneš; ukázalo ti všechny emoce, které lze cítit; učinilo z tvého soucitu něco ohromující krásy, a i v tom je síla. V tom všem je rána, kterou můžete nosit jako válečnou medaili, hrdou a odhodlanou.
Takže: nikdy to nebude snadné. A pokušení sklouznout zpět do náruče apatie bude v horších dnech číhat a narůstat. Tato obludná věc, tato temnota, je aspektem toho, kým jste; vlčí částí, kterou je třeba zkrotit podle vaší vůle, naučit se ji a milovat ji jako všechny jiskry a obvody, které vás tvoří. Svezte se na jejím oživení; oprašte si kolena a zvedněte se, když upadnete. Už jste to udělali mnohokrát. Teď už nezakolísáte.
Ale hlavně nikdy nevidějte ve svých bojových jizvách ošklivost, kterou je třeba skrývat. Jsou to odznaky cti a jejich podobu nosí nespočet dalších bojovníků, kteří s vámi sdílejí propast.
„Když žijete ve tmě tak dlouho, začnete ji milovat. A ona ti lásku oplácí, a není to právě ono?“ pomyslíš si; tvář se změní ve stíny, a právě tak je to dobře. Přijímá, léčí, dovoluje. Ale také pohlcuje. – Raymond Carver, Pozdní fragment
„Opakujte po mně: Já nejsem problém, který je třeba řešit. Jsem hoden. Jsem hoden. Nejsem ani chyba, ani trest. – Sierra DeMulder, Mantra k překonání deprese
„Být netvorem není tak hrozné. Z latinského kořene monstrum, božský posel katastrofy, který pak starofrancouzština upravila pro označení zvířete nesčetného původu: kentaur, gryf, satyr. Být monstrem znamená být hybridním signálem, majákem: útočištěm i varováním zároveň. – Ocean Vuong, Dopis mé matce, který nikdy nebude číst
‚