6. ledna 2017 vstoupil 26letý Esteban Santiago na letiště Fort Lauderdale a začal střílet. Santiago zabil pět lidí a šest dalších zranil. Po zadržení se Santiago k ohavnému činu přiznal a přiznal, že šlo o plánovaný útok. Santiago je ve vazbě, strážci zákona zkoumají minulost tohoto mladého muže a zjišťují řadu znepokojivých událostí.
Podle posledních zpráv střelec vyhledal pomoc kvůli psychickým problémům a uvedl, že se cítí být pod kontrolou amerických zpravodajských služeb. Podle svého bratra Santiago FBI řekl, že slyšel hlasy ze CIA, které ho nabádaly, aby se připojil k ISIS. Po čtyřdenním pozorování a vyšetření duševního zdraví byl Santiago propuštěn. O několik týdnů později začaly na letišti ve Ft Lauderdale létat kulky.
Po Santiagově řádění vládní představitelé tvrdí, že traumatizovaní vojáci se vracejí domů s „neviditelnými ranami války“, což ministr obrany Ash Carter bere velmi vážně. Je třeba udělat více pro pomoc těmto mužům a ženám, kteří nasadili své životy pro svou zemi.
„Stále se učíme více o tom, jak se s tímto druhem nemoci vypořádat, budeme se učit více a musíme udělat více absolutně.“
– Ministr obrany Ash Carter
Americké ministerstvo pro záležitosti veteránů odhaduje, že 11 až 20 % vojáků, kteří sloužili v operacích Irácká svoboda a Trvalá svoboda, trpí během jednoho roku posttraumatickou stresovou poruchou. Vezmeme-li v úvahu celou populaci, odhaduje ministerstvo válečných veteránů, že s posttraumatickou stresovou poruchou bude během svého života bojovat 7 až 8 % Američanů.
Podle Úřadu pro zneužívání návykových látek a služby duševního zdraví (SAMHSA) vyhledá pomoc pouze polovina veteránů, kteří po návratu domů potřebují léčbu duševního zdraví. Z těch, kteří pomoc vyhledají, se odpovídající péče dostane pouze polovině mužů a žen. To znamená, že jen asi 25 % našich veteránů, kteří potřebují léčbu duševního zdraví, pomoc skutečně dostane. To může vysvětlovat, proč počet sebevražd v armádě dosáhl v roce 2012 historického maxima.
Začíná identifikací případů posttraumatické stresové poruchy, traumatického poškození mozku, deprese, psychózy a dalších duševních poruch, které jsou běžné u našich válečných veteránů. Když se tito stateční muži a ženy vracejí domů, příliš mnoho z nich je propuštěno bez odpovídajícího vyšetření, což ponechává naše veterány a jejich rodiny, aby sami čelili výzvám duševních onemocnění.
Po zavedení účinných screeningových postupů můžeme našim zraněným bojovníkům začít poskytovat pomoc, kterou potřebují. To zahrnuje zajištění toho, aby dávky pro veterány pokrývaly služby v oblasti duševního zdraví, pomoc při propojení veteránů s poskytovateli služeb v oblasti duševního zdraví v jejich blízkosti a zahrnutí léků na duševní zdraví, jako jsou antidepresiva, anxiolytika a antipsychotika, do úhrad ze zdravotního pojištění veteránů.
Názory na to, zda naši vojáci patří do zámoří, se různí. Bez ohledu na politické názory se však náš národ musí postarat o muže a ženy ve službě, kteří se vracejí domů s neviditelnými zraněními, jež byla dosud zanedbávána a nechávána hnisat.
Jak podle vás můžeme pomoci našim statečným vojákům, kteří se vracejí domů s neviditelnými zraněními? Co doporučujete, abychom udělali, abychom pomohli?