S pojmem „Schadenfreude“ jsem se seznámil, když se mi dostala do rukou kniha „The Joy of Pain: Schadenfreude and the Dark Side of Human Nature“ od Richarda Hortona Smithe. To slovo mě zaujalo. Poté jsem rychle vyhledal na Googlu a narazil na článek „The Science of Schadenfreude: It is part of being human to laugh at someone’s misfortune“ (Věda o Schadenfreude: Smát se cizímu neštěstí je součástí lidského bytí) od Dr. Josepha A. Shranda. Článek mi pomohl získat určitý vhled do toho, co přesně „Schadenfreude“ je, a umožnil mi vnitřně si potvrdit a normalizovat tento pojem jako jev, který skutečně existuje.
Podle Shranda je „Schadenfreude“ definován jako smích člověka nad neštěstím druhých – na úkor toho, kdo trpí, a pocit duševní odměny za to, že je svědkem toho, jak se jinému člověku něco nedaří, nebo pocit nepopiratelné radosti z toho, že někdo skončí frustrovaný a zraněný kvůli něčemu těžkému, s čím se potýká. „Schadenfreude“ pochází ze dvou německých slov, „schaden“ a „freude“, což znamená „škoda“, respektive „radost“.
Rozpoznání a uznání přítomnosti „Schadenfreude“ v každodenním životě může být pro emocionální uzdravení skutečně emocionálně posilující. Z toho, co jsem sám zažil na základě výzkumu vedeného zvědavostí, nám poznání tohoto konceptu „Schadenfreude“ jistě umožní vžít se do situace těch, kteří jsou bezcitní a necitliví vůči ostatním. A také nám pravděpodobně může umožnit zaměřit se výhradně na poučení z minulých zkušeností a pokračovat v cestě vpřed. Jak zdůrazňuje Shrand, pochopení toho, proč se my i druzí cítíme tak, jak se cítíme, stejně jako pochopení schadenfreude nám pomáhá dát šanci reagovat promyšleně, a ne impulzivně. Při zachování svých emocí pak můžeme lépe posoudit citlivé situace, které vyžadují silnou empatii, abychom se v nich zorientovali a/nebo je překonali.
Všichni denně čelíme bojům a bitvám, zda to dáme najevo, nebo ne, záleží na našem uvážení. Většina z nás zůstává vyrovnaná až do té míry, že si nikdo opravdu nemyslí, že potřebujeme pomoc a podporu. Myslím, že to mnozí z nás dělají ze strachu, aby ostatní necítili radost z toho, že slyší, že nám není dobře. Mluvím-li za sebe, mohu říci, že jsem se nikdy nikomu nesmála, protože to z morálního hlediska není něco, co bych kdy zvládla nebo s čím bych se cítila v pořádku. Mohu však přiznat, že jsem se – při různých příležitostech – cítil nedobrovolně lhostejný a otupělý vůči neštěstí těch, kteří mi ublížili, zejména když jsem byl rozptýlený a bojoval s vlastními těžkostmi. Taková lhostejnost či „chlad“ k citovým bitvám druhých v důsledku toho, že jsem sám byl ve stavu citového rozrušení, by mohla být určitou formou „schadenfreude“ v mém nitru. Uvnitř každého z nás. Někdy vidíme, že se někdo trápí, a tak se smějeme a „vtipkujeme“ o cizím neštěstí, chceme ho „rozesmát“. Ale pro ně to není vtip, protože se trápí. Ať už si to chceme přiznat, nebo ne, všichni někdy cítíme „podivné uspokojení“, že se někomu jinému v životě nedaří. Ale proč ta potřeba soutěžit s ostatními? Proč někteří lidé touží překonat druhé nebo cítit radost z neúspěchu druhých, když nikdo z nás není naladěn na stejnou vlnovou délku? Každý máme jiné myšlení, jiné cíle, jiné zázemí, což by – realisticky vzato – mělo znamenat, že bychom se měli zaměřit na to, abychom se navzájem posilovali a učinili naši společnou společnost lepším místem. Proč mají někteří lidé potřebu se srovnávat? Proč je opravdové a skutečné posílení postavení tak vzácné? Pramení to z nejistoty nebo z toho, že se necítíme dost dobří? To jsou otázky, které stojí za zamyšlení.
V každém případě, zatímco všichni bojujeme (každý po svém) a pokračujeme ve svých osobních cestách, ostatní nás sledují z okraje našich životů. Tito ostatní lidé jsou různí, od dobrých duší, které pro nás chtějí jen to nejlepší, až po jiné duše, které nás ve skutečnosti nemají a nikdy nebudou mít z jakéhokoli důvodu vůbec rádi (ať děláme, co děláme). Takoví negativní lidé jistě pocítí radost, když uvidí, jak čelíme svým bojům a nedostatkům, jak je přijímáme a jak se přes ně prosazujeme. Budou nás pomlouvat a říkat o nás kruté věci bez jakéhokoli zájmu o nás nebo naše pocity a. Ignorování a odmítání zraněných pocitů lidí kolem nás a pociťování radosti z utrpení, které vidíme, není něco, na co by měl být kdokoli z nás hrdý. Je to kruté, bezcitné a nesvědčí to o žádném smyslu pro skutečnou lidskost.
Proč shazovat ostatní? Proč je rozeštvávat, když můžete místo toho strávit čas prací na sobě a dělat něco lepšího pro sebe i své okolí? Přináší schadenfreude z dlouhodobého hlediska do našeho života nějakou zábavu? Myslím, že ne. Pouze zatemňuje naše duše a způsobuje, že se chováme způsobem, kterého později litujeme, a to díky univerzální představě, že dostáváme to, co do vesmíru vkládáme; že křivda, která se někomu stala, se nakonec vrátí tomu, kdo se jí dopustil.
V nejtemnějších chvílích často vidíme nejtemnější stránky lidí kolem nás a také nejtemnější stránky sebe samých. Někteří rychle sypou sůl na čerstvé rány, jen aby viděli naše bolestné reakce. Zde je krásný citát, který podle mého názoru vystihuje vše, co chci říci o „schadenfreude“: „Někteří lidé získají uspokojení z toho, že se snaží ztlumit vaše světlo, budou se snažit vás zastínit i za cenu pravdy.“ – Duchovní pravdy.
Myslím, že jako lidské bytosti máme společné to, že nikdo z nás není imunní vůči pocitu popírání pravdy. Všichni věříme a chceme věřit, že jsme všichni dobří lidé. Dobrota v nás bezpochyby je, ale je důležité, abychom si uvědomovali a přemýšleli o temnotě uvnitř nás všech. Nejste sami, kdo se potýká s temnými myšlenkami vůči druhým. Mohu vás ujistit, že se mi mnohokrát stalo, že jsem prožíval takovou bolest, že jsem měl problém vůbec pochopit a chtít pochopit situaci, v níž se nachází někdo jiný, protože mě pohltilo mé vlastní tiché utrpení.
Zůstat silná, být upřímná a asertivní mi umožnilo (v těžkých chvílích) postavit se sama za sebe a nejvíce se mi ulevilo, když jsem na krutost (například když si někdo dělal legraci z mého utrpení nebo měl radost, že o něm slyší) odpovídala mlčením. Mé mlčení mluvilo víc, než by kdy mohla říct jakákoli slova. Pokud něco, pak mlčení bylo výkřikem, který některým jedincům umožnil lépe si uvědomit své svědomí. Nepřátelské a mírumilovné (nemanipulativní) mlčení z mé strany vůči ostatním mi také poskytlo čas zamyslet se nad vlastními nedostatky a oblastmi, které je třeba zlepšit, abych se uzdravil. Existuje takové to rčení, že s každým prstem, který ukážeme na lidi, na nás vždy tři ukazují zpět, takže v žádném případě nejsme sami imunní vůči tomu, abychom se také dopouštěli stejných negativních činů a skutků jako ostatní.
Závěrem lze říci, že „Schadenfreude“ je nejspíše univerzální. Je v každém z nás a není to něco, co bychom mohli v naší lidské přirozenosti ignorovat. Když čelíme zradě, podvodu a vlastním chybám v úsudku a domněnkách – někdy kvůli tomu, co nám udělali druzí (tj. následky schadenfreude), naše duše pak často vibruje negativním způsobem. Utápíme se ve své bolesti a z této jámy, do které jsme se sami uvrhli, se můžeme dostat jen tak, že se znovu chopíme svého lidského soucitu a empatie. Shrand bere negativní aspekt schadenfreude a transformuje ho – s lehkostí – na pozitivní prvek tím, že zmiňuje onen koncept „transformačního vedení“. To znamená, že se lidé v době konfliktu spojí, určí, kde je ve společnosti potřeba změna, a pak pracují na tom, aby tuto změnu podpořili a rozvíjeli. Transformační vedení umožňuje každému léčit i léčit ostatní, a to jako kolektivní celek.
Co si myslíte o Schadenfreude? Jak se vypořádáváte s černými myšlenkami vůči sobě a ostatním? Vyjádřete se prosím níže. Rádi si poslechneme vaše myšlenky.