Toto je jedenáctý příběh ze série o zotavení z duševní nemoci. Chci poděkovat Bailey za odvahu podělit se s námi o svůj příběh. Nebylo to pro ni snadné a za to jí nesmírně děkuji. Baileyin život byl plný hrůzy, smutku a samoty. Je to nesmírně silná mladá žena, která se dokázala se svou duševní poruchou vypořádat. Toto je její příběh:
Bailey pochází z kanadské provincie BC a těší se ze své úžasné rodiny. Bailey ráda čte a má ráda zvířata. Jejím cílem za pět let je naučit se nějaký hudební nástroj nebo jazyk. Vidí se v tom, že bude tvrdě pracovat, aby uživila svou rozrůstající se rodinu, a bude aktivní ve své komunitě.
Baileymu byla diagnostikována deprese, sociální úzkostná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha a agorafobie. S depresí stále bojuje, ale daří se jí ji dobře zvládat. Agorafobií už naštěstí netrpí. Absolvovala poradenství a kognitivně-behaviorální terapii s různými léky.
Potýkala se s obtížnými depresivními příznaky, jako je pocit otupělosti, častý pláč, nejedení a dlouhý spánek bez energie. Bailey neustále pociťovala nenávist k sobě samé a vyvinula se u ní špatná hygiena, přestala se sprchovat, česat si vlasy a celé dny nosila stejné pyžamo.
Její sociální úzkostná porucha způsobovala, že se ve společenských situacích cítila panicky. Většinu času si také připadala zbytečná a ostatní ji neustále odsuzovali. Bailey neustále nad věcmi přemýšlela, což jí způsobovalo obrovský stres. Bailey řekla: „Cítila jsem se velmi rozzlobená, že nedokážu fungovat jako ‚normální‘ lidé“. Kvůli tomu se izolovala.
Bailey se kvůli generalizované úzkostné poruše vždy cítila špatně. Měla špatné myšlenky, které se jí opakovaně přehrávaly ve smyčce. Bailey pociťovala paniku a hrůzu se slabostí a svalovými křečemi. Její panická porucha jí nedovolovala se na nic soustředit a měla problém s verbalizací. Když se cítila přetížená, zvýšil se jí tep a začala se potit, zatímco jí znecitlivěl obličej, ruce a nohy.
Agorafobie v ní vyvolávala pocit strachu. Bailey řekla: „Pořád jsem se bála, ale myslela jsem si, že když jsem doma (hlavně ve svém pokoji), cítím se bezpečněji.“ Pokud nebyla doma, cítila se mimo kontrolu, což vyvolávalo její záchvaty paniky. Také řekla: „Nikdy jsem neměla pocit, že je něco skutečné. Často jsem měla pocit, že jsem mimo své tělo a dívám se na sebe. Měla jsem pocit, že se mi pořád něco zdá a že věci vypadají ‚příliš reálně‘.“
Všechny tyto obtížné příznaky ovlivňovaly její každodenní život. Baileyová měla pocit, že nežije, jak by měla. Její deprese začaly, když jí bylo 11 let, a v době, kdy se stala teenagerkou, přestala jíst a začala se řezat. Řekla: „Dlouhé úseky jsem se cítila otupělá a pak jsem měla krátké intenzivní záchvaty vzteku a nevěděla jsem, jak se s tím vyrovnat.“ Bailey se stále potýká se sociální úzkostí, takto se cítí:
„Chci se bavit jako všichni ostatní. Chci se v práci cítit uvolněně a nebýt neustále v napětí, protože se bojím, kdo by mě mohl oslovit. Připadám si opravdu hloupě, protože mám pocit, že mi chybí něco úplně základního. Hodně mě to rozčiluje a mívám chvíle, kdy mám o sobě opravdu kritické myšlení. Lidé si myslí, že jsem pod tlakem velmi klidná, ale já bych vyměnila pocit klidu ve stresové situaci za to, abych se mohla uvolnit mezi lidmi, pohodlně si povídat a necítila se tak izolovaná a osamělá.“
Baileyová se naštěstí nepokusila o sebevraždu, ale přála si zemřít při nehodě, protože nechtěla, aby ostatní věděli, jak smutně se cítí, a nechtěla, aby si její přátelé a rodina mysleli, že ji mohli zachránit. Bailey nakonec tři měsíce nevycházela z domu a začala se upínat na svou matku. Měla pocit, že neničí život jen sobě, ale i své rodině. Její přátelé si mysleli, že s nimi nechce být, a tak se cítila osamělá.
Poté, co byla několik měsíců doma, šla k lékaři. Předepsal jí antidepresiva, ale Baileyová je odmítla brát. Její matka ji prosila, aby je brala. Protože to nezabralo, matka jí vyprávěla tento příběh:
„Jednoho dne přišla obrovská povodeň a mnoho lidí se utopilo nebo bylo ve vážném nebezpečí. Jeden muž seděl na střeše a modlil se, aby mu bůh poslal loď. Najednou poblíž vesloval muž na voru. Muž na voru se zeptal muže na střeše: ‚Mám tu trochu místa. Měl bys jet se mnou a najdeme bezpečí.“ Muž na střeše odpověděl: „Ne, děkuji. Bůh mi pošle člun. Muž ve voru se vydal na cestu. To se stalo ještě dvakrát a v obou případech muž na střeše odmítl. Nakonec byla hladina vody stále vyšší a vyšší a muž se utopil.“
Pak se Baileyina matka zeptala: „Co když je to tvoje loď? Prosím, nasedni na loď. Nechci, aby ses utopila.“ Bailey cítila, že z matky vychází silná směs lásky a zoufalství, a tak se rozhodla vzít si léky a nakonec se situace zlepšila. Strategie, které používala ke zvládnutí svých duševních poruch, spočívaly v používání rad, které se naučila během terapie. Bailey se také snažila sama sobě klást výzvy, zkoušet něco nového a mluvit v rámci skupiny lidí. Přiznávala si zásluhy bez ohledu na to, jak malé bylo její vítězství. Obklopovala se také blízkou rodinou a přáteli, kteří jí poskytovali lásku a podporu.
To je lekce, kterou si Bailey z této těžké zkoušky odnesl:
„Bez ohledu na to, jak je to těžké, musíte jít dál. Před deseti lety jsem si nebyl jistý, jestli budu dnes vůbec naživu. Teď jsem vdaná, mám dvě děti, práci, kterou miluji, a spoustu nových vášní. Když si vzpomenu na tyto zkušenosti, necítím se vyděšená a slabá, ve skutečnosti se cítím docela silná a mocná. Dokázala jsem to.“
Bailey se odmítá vrátit do bodu, ve kterém byla. Pokud si všimne, že se příliš zdržuje uvnitř, vyzve Bailey, aby šla na procházku nebo do obchodního centra, i když se jí nechce do společnosti. Ve skutečnosti je sdílení jejího příběhu výzvou, kterou si dala sama pro sebe, a já chci Bailey poděkovat za to, že sebrala tolik odvahy a podělila se s námi o svůj příběh. Pomozte mi něco změnit tím, že se podělíte o svůj příběh o zotavení.