Toto je 33. příběh ze série o zotavení z duševní nemoci. Sofía se celý život cítila nesmírně osamělá, ale poté, co požádala o pomoc, se její život změnil a ona dokázala překonat svou kovovou poruchu. Toto je její příběh:
Sofía pochází zMexika a do USA se s rodinou přestěhovala, když jí bylo 12 let. Její největší vášní je fotografování, zejména lomografie. Sofía říká: „Kdykoli cvaknu spouští, zaplaví mě radost, cítím se jako naživu.“ Ráda také čte. Její oblíbené knihy jsou od autorky Anne Riceové. Další skvělé knihy, které Sofía ráda četla, jsou např: I Am the Messenger od Markuse Zusaka, To Kill a Mocking Bird od Harper Lee, Frankenstein od Mary Shelly a Velký Gatsby a mnoho dalších. Ráda hraje na housle, je veganka a ve volném čase sleduje co nejvíce filmů.
Sofiiným cílem je vystudovat a stát se nejlepší programátorkou. Doufá, že za pět let bude žít v Kanadě nebo na Novém Zélandu. Chtěla by také procestovat svět se svým přítelem. Sofía by ráda zachránila a adoptovala mnoho zvířat. Psychiatr jí diagnostikoval chronickou depresi, ale naštěstí se z ní už dostala. Sofía trpí depresemi od mládí. Řekla: „Už od druhé třídy jsem se většinu času cítila ztracená a smutná, a když mi bylo devět let, rodiče se rozvedli. Od té doby to šlo z kopce.“ Psychiatr Sofii předepsal citalopram, bupropion a léky na spaní spolu s psychoterapií.
Potýkala se s hroznými příznaky, Sofía se vždy cítila vyčerpaná. Řekla: „Tolik jsem zhubla: vážila jsem 78 kilo. Celý den jsem spala a v noci nespala. Nemohla jsem se soustředit vlastně na nic, ale neustále jsem přemýšlela nad každou věcí, kterou jsem udělala nebo řekla, nebo nad tím, jak se ke mně chovali ostatní.“ Mnohokrát plánovala a pokusila se o sebevraždu. Nejen to, ale i léky, které jí byly předepsány, ji ovlivňovaly. Citalopram jí způsoboval nevolnost a ospalost. Bupropion byl pro ni ještě horší, říkala: „Kromě nevolnosti se mi pořád třásly ruce, což vše ještě zhoršovalo, protože jsem tehdy studovala uměleckou školu. Znemožňovalo mi to kreslit. Občas jsem viděla rozmazaně, a když jsem to řekla svému psychiatrovi, řekl, že je to normální a že bych neměla přestat brát léky.“
To ovlivnilo všechny aspekty jejího každodenního života. Sofía byla většinu času sama a s nikým nemluvila. Řekla: „Nemohla jsem si najít žádné přátele, a když jsem si je našla, nemohla jsem najít způsob, jak si to přátelství udržet.“ To ji vedlo k tomu, že přečetla mnoho knih, například Vydrž, jdi se zeptat Alice a Vrba a další. Sofía byla také šikanována. Řekla: „Bylo peklo chodit na některá rodinná setkání, protože vždycky měl někdo nějakou negativní poznámku o tom, jak vypadám, jak vypadám. Mimo jiné mě to odradilo od mámy a bratrů. Ubližovala jsem si. Tolikrát jsem se snažila utéct, ale naštěstí se vždycky našel nějaký kamarád, který mě našel. Ani nevíte, kolikrát nebo kolik hodin denně jsem strávila plánováním své smrti. Cítil jsem se bezcenný. Měla jsem pocit, že když umřu, nikoho to nebude zajímat, přemýšlela jsem o tom, kdo bude na mém pohřbu, kdo bude plakat a kdo ne.“ Měla také strašnou úzkost, která ji ovládala během vyučování. To ji vyprovokovalo k tomu, že jí to nemyslelo a ublížila si lavicí.
Sofía se stala závislou na řezání, řekla:
„Ve třinácti letech jsem se začala řezat, ale až ve čtrnácti jsem se poprvé pokusila o sebevraždu; vzala jsem si tolik prášků, kolik jsem jen mohla, a spolykala je. Zavřela jsem se ve svém pokoji a čekala, že umřu, ale neumřela jsem. V té době už jsem byla závislá na řezání. Sotva jsem bez něj vydržela den. Nosila jsem s sebou žiletky. Dělal jsem to při každé příležitosti. Došlo to tak daleko, že jsem se dokázal pořezat skoro dvě stěkrát najednou. Myslím, že překonat tuhle závislost je jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělal.“
Po rozchodu s příšerným vztahem se Sofía stala posedlá jeho láskou. Onemocněla a příliš zhubla. Její oči byly žluté a suché. Přestala jíst a pít vodu. Vypadala jako bez života. To ovlivnilo její vztahy s ostatními, mnozí ji opustili, ale ona se setkala s některými z nejdůležitějších lidí. Zlomovým okamžikem pro Sofii bylo léto 2013, kdy se rozhodla, že potřebuje pomoc. Poté, co navštívila lékaře, doporučil Sofii návštěvu psychiatra a matce řekla, že se chce zabít. To její matku rozplakalo, Sofía řekla: „Nikdy jsem ji neviděla tak zničenou a odhodlanou. Když jsme po návštěvě lékaře došli k autu, otočila se ke mně a tak dlouho plakala. Řekla mi, že myšlenka na to, že mě ztratí, je víc, než by dokázala zvládnout. Řekla mi, že mě miluje a že udělá cokoli a cokoli, aby mě udržela naživu.“
Strategie, kterou použila k překonání své duševní poruchy, spočívala v tom, že to brala den po dni. Bojovala za svou rodinu, ale nejvíce jí pomohl její přítel Luis. Řekla: „Poznal mě, když jsem začala chodit k psychiatrovi. Viděl mě doslova v nejhorších chvílích, šel vedle mě na cestě k uzdravení a zůstal i teď, když jsem zdravá. Vzpomínám si, jak mi jednou došly léky a všechno bylo tak hrozné, ale on necouvl. Potkal mě v parku s kytarou a zazpíval mi několik krásných písní o tom, že musím bojovat dál, a také mi koupil léky. Opravdu věřím, že nejvíc pomáhá láska.“
Sofie si z této těžké zkoušky odnesla ponaučení, že život je drsný, že musí jít dál a užívat si sebe a přírody. Tato zkušenost změnila její pohled na život, řekla: „Věřím v lásku. Věřím v upřímnost a v to, že bychom se neměli uzavírat do sebe. Jsem teď otevřenější člověk, snadněji přijímám a chápu druhé.“ Nyní se ozve, kdykoli se začne cítit na dně. Uvědomila si, jak skvělé může být otevřít se.
Toto je její rada pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými situacemi:
„Prosím, nevzdávejte to. Promluvte si s někým, komu důvěřujete. Pamatujte, že nejste sami a že stačí požádat o pomoc.“
Jsem ráda, že Sofía dokázala překonat svou duševní nemoc. Nebylo to pro ni snadné, ale přesto to dokázala. Její příběh je důkazem toho, že i po letech chronické deprese ji lze porazit. Pomozte mi změnit situaci tím, že se podělíte o svůj příběh.