Toto je 67. příběh seriálu o zotavení z duševní nemoci. Aaron měl těžký život, ale dokázal se z něj dostat díky tomu, že se dokázal zaměstnat a být pozitivní. Toto je jeho příběh:
Aaronovi byla diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha (GAD) a deprese, kterými stále trpí, ale naštěstí se jeho stav pomalu zlepšuje. Věří, že jeho duševní poruchy byly způsobeny několika traumatickými událostmi. Řekl: „Směs smrti mé babičky, neštěstí z mého životního postupu, neúspěšný vztah s partnerem, který mě několikrát podvedl; jsou to lži, které bolí víc než samotný čin, který se stal.“ A nejen to, Aaron neměl ani příliš šťastné dětství a svého otce neviděl ani s ním nemluvil více než 10 let. Postupem času se jeho pocity zhoršovaly a nakonec navštívil lékaře, když mu to doporučila matka.
Aaron nakonec bral antidepresiva a navštěvoval mluvenou terapii přibližně tři měsíce, než toho nechal. Řekl: „Upřímně řečeno, terapie byla nejhorší zkušeností v mém životě; nikdy jsem se necítil tak na dně jako na těchto sezeních, každý příznak se zhoršoval pokaždé, když jsem na ně docházel. Nakonec jsem se na to vykašlal a v současné době se ‚oháním‘ a snažím se uzdravit.“ Aaron se stále potýká s četnými příznaky. Řekl: „Jsem neustále unavený, ale zároveň nemohu pořádně spát. Spát jednu hodinu má stejný účinek jako spát deset hodin, přesto se po probuzení cítím vyčerpaný.“ Stává se také podrážděným vůči ostatním lidem, a to i v přítomnosti někoho, koho má rád. Většinu času si Aaron přeje izolovat se a mít prostor k dýchání. Děsí se toho, že nemůže zkoušet nové věci, ale při zkoušení se cítí na hraně. Nejen to, ale má neustále sucho v ústech a neustále žízeň. Aaronovi je obvykle špatně do té míry, že nejí.
To ovlivnilo Áronův život. Řekl: „Mám pocit strachu, že se něco pokazí, že někoho naštvu a způsobím problém. Každý den jsem strávil spoustu času přemýšlením nad rozhovory a interakcemi, které jsem měl s lidmi.“ Také řekl: „Někdy prožiju den v pohodě a cítím se šťastný, jindy je to úplně naopak. Je opravdu snadné sklouznout do vzorce myšlení, který je pouze negativní. Zpočátku to bylo tak zlé, že jsem většinu dní nemohl chodit do práce, a když jsem do ní přišel, nakonec jsem se alespoň jednou za den rozplakal v záchvatu paniky.“ Aaron často přemýšlí o sebevraždě, ale naštěstí nemá v úmyslu ji někdy spáchat.
Má potíže s udržováním vztahů s ostatními. Aaron řekl: „Několik milostných partnerů mi řeklo, že se nedokážou vypořádat s emocionální zátěží, kterou to přináší. Myslím, že pro někoho, kdo nikdy netrpěl duševní poruchou, je těžké pochopit pohled někoho, kdo jí trpěl.“ Je pro něj těžké vysvětlit přátelům, jak se cítí nebo proč se tak cítí. Řekl: „Cítím se velmi provinile, když mám deprese a úzkosti bez skutečného důvodu. Je pak snadné se prostě uzavřít a nikdy nevyjadřovat emoce.“ Kvůli tomu se Aaron cítil osamělý a prázdný. Řekl: „Je těžké vysvětlit, jaké to je být prázdný. Nějak mi připadá, že hluboko v mé hrudi je propast nebo mezera, která nějak není zaplněná. Hodně lidí mi říká, že netuší, co tím myslím, a já tomu také moc nerozumím.“
Změnil se i Aaronův pohled na život. Nyní si váží i takových maličkostí, jako je zdraví a štěstí. Toho si cení mnohem víc než toho, že je úspěšný a bohatý. To je jeho rada těm, kteří procházejí podobnou situací:
„Požádejte o pomoc, když ji potřebujete. Jsou lidé, se kterými si můžete promluvit. Je v pořádku, že nejste v pořádku, je v pořádku požádat o pomoc. Je v pořádku být jiný a je v pořádku být VÁMI.“
Pomozte mi změnit situaci tím, že se podělíte o svůj příběh. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebujete bezpečné místo, kde se můžete vypovídat a získat radu, neváhejte se stát členem skupiny Mental Illness Recovery Series na Facebooku.