Mnohým se může zdát, že lechtání je ta nejzbytečnější tělesná funkce. Neslouží k ničemu jinému než k pobavení jedněch a zkamenění druhých.
Ačkoli ne každý je lechtivý a nejcitlivější místa na těle se často liší, zdá se, že existují určité společné rysy.
Zamyslete se nad tím: které části těla jsou pro každého nejčastěji lechtivé? Krk a žebra. Jak poznamenal psychiatr Donald Black z University of Iowa, právě tyto oblasti jsou nejen spojeny s lechtáním, ale jsou také nejzranitelnější v boji.
S lechtáním se setkáváme převážně u dětí, a proto Black předpokládal, že lechtání je evoluční technikou, která děti učí chránit své nejslabší partie během lechtivých soubojů v rámci přípravy na skutečný boj. Tato teorie však nevysvětluje, proč jsou vysoce lechtivé i takové oblasti, jako jsou chodidla.
Neurolog Robert R. Provine z Marylandské univerzity naopak tvrdí, že účelem lechtání je budování mezilidských vztahů. Smích, který děti během prvních měsíců života vydávají v reakci na lechtání, je jednou z prvních forem komunikace mezi kojencem a pečovatelem. Rodiče si lechtání dítěte spojují se smíchem a pokračují v něm pouze tehdy, když se jim dostane pozitivní odezvy. Mezi pečovatelem a dítětem se tak vytváří pouto, protože oba opouštějí interakci s pocitem uspokojení z reakce toho druhého. Tato teorie také vysvětluje, proč se při lechtání smějeme a proč se nemůžeme lechtat sami (citováno podle Wolchover, 2013).
Provine však nevysvětluje, proč je lechtání pro mnohé tak nepříjemné, protože kdyby mělo vytvářet pozitivní asociace mezi lidmi, jistě bychom si ho užívali o něco víc?
Výzkumy naznačují, že lechtání nemá nic společného s vytvářením vazeb prostřednictvím pozitivního posilování. Psychologové z univerzity v San Diegu v Kalifornii zjistili, že navzdory všeobecnému přesvědčení nemá reakce smíchu na lechtání nic společného s lidským kontaktem. V tomto experimentu bylo 34 studentů (20 mužů a 14 žen) ve věku od 18 do 28 let požádáno, aby se posadili na židli před „lechtací stroj“, a bylo jim řečeno, že budou dvakrát polechtáni – jednou experimentátorem a jednou strojem. Účastníci si nasadili špunty do uší a pásku přes oči, aby zablokovali své smysly, poté, co jim bylo řečeno, že musí lechtání věnovat velkou pozornost. To však byly jen lži. Ve skutečnosti lechtací stroj nedělal vůbec nic. Místo toho výzkumník lechtal účastníka v obou případech, aby simuloval běžnou fyzickou stimulaci a zároveň v účastníkovi zanechal dojem, že ho lechtá stroj (Harris & Christenfeld, 1999).
Pokud by jediným účelem lechtání bylo rozvíjet mezilidské vztahy, pak by účastníci při údajném lechtání strojem nereagovali. Výsledky této studie však ukázaly, že se účastníci v obou případech, kdy byli lechtáni, usmívali, smáli a vrtěli se. To naznačuje, že účelem lechtání není napomáhat vazbě mezi dítětem a pečovatelem a že se místo toho smějeme jen proto, že nás k tomu nutí tento pocit.
Jaký je tedy skutečný účel lechtání? Je to jen evoluční chyba, nebo něco jiného, co tito psychologové zcela opomíjejí? Co si myslíte vy?
Harris, C. R., & Christenfeld, N. (1999). Může stroj lechtat? Psychonomic Bulletin & Review, 6(3), 504-510. doi:10.3758/BF03210841