Všichni jsme to zažili: posedlý cyklista, který si přetrhne kolenní křížový vaz, protože se vymlouvá na varování lékařů, aby dal svému tělu pauzu, posedlý tajný milenec, který zavraždí manželku svého milence, a otec, který si vzal druhou práci, aby mohl posílat svou dceru na týdenní tréninky roztleskávaček.
Každý člověk zažil hluboký okamžik, kdy nás zcela pohltila neutuchající vášeň, která nás přiměla dělat věci, které bychom normálně nedělali. Ohýbáme normy, které jsme si stanovili, abychom omluvili špatné jednání svých blízkých, posouváme svou mysl a tělo do ještě extrémnější roviny a přesvědčujeme sami sebe, abychom souhlasili s věcmi, kterých se nechceme účastnit v zájmu cizího prospěchu.
Myslíte si, že nás vášeň činí iracionálními?
V roce 1989 zahynulo na stadionu Hillsborough v Anglii 96 diváků. Proč? Byli rozdrceni davem tisíců nadšených fanoušků, kteří vtrhli na již zaplněný stadion. A teď se zamysleme: měly tyto tisíce příchozích fanoušků v daném okamžiku racionální uvažování? Pravděpodobně ne… spíše byli přeplněni vzrušením a vášní vidět své oblíbené anglické fotbalové mužstvo. Kdyby byla racionalita nedotčena, bylo by těch 96 lidí (a dalších 766 zraněných) dnes ještě naživu?
Výše uvedený příklad s obsedantním cyklistou byl určen mně. Začátkem tohoto roku jsem objevil svou lásku (zdůrazňuji lásku) k cyklistice s vysokou intenzitou. Intervaly sprintů, stoupání do hor s vysokým odporem a rovné křižování… byl to až příliš vzrušující pocit. Lékaři doporučují cyklistům účastnit se pouze tří hodinových tréninků vysoké intenzity jízdy na kole týdně, aby nedocházelo k nadměrnému zatěžování kloubů a vazů, protože se jedná o náročný sport. Hádejte co? Rozhodl jsem se, že zvládnu víc, a zavázal jsem se k 12 sezením týdně (neboli čtyřnásobku doporučeného). Jednoho rána jsem se probudil a byl jsem neschopen pohybu v nohách. Lékař mi pak oznámil, že jsem značně přetížil vazy v kolenou a nyní se musím vyhnout všem formám kardia, kromě plavání.
Vidíte, co jsem udělal? Dovolil jsem své přirozené vášnivé mentalitě, aby mě přivedla k jízdě na kole do extrémních úrovní iracionality.
Ale… co by to bylo za život bez vášně? Všichni pro něco žijeme: abychom se zformovali do svého potenciálu, abychom sloužili všemocné síle nebo abychom soucitně pomáhali druhým.
Co by to bylo za basketbalový zápas bez zjevné touhy každého hráče získat další bod? Co by to bylo za profesora bez jeho okouzlující lásky k blahu studenta? Co je to za vztah bez projevů a náklonnosti emocí?
Takže i když nás vášeň činí iracionálními, hloubka života by bez ní neexistovala. Lidstvo má tendenci své emoce a zranitelnost popírat nebo se jimi zaštiťovat, ale… všichni máme (vysokou míru) emocí. Rozhodující činností je umět rozpoznat, kdy to stojí za to a kdy ne.
Co si o tom myslíte vy? Podělte se se mnou o okamžik, kdy jste kvůli velké vášni propadli iracionalitě.