Ve 14 letech mi byla diagnostikována schizoafektivní porucha. Cesta k uzdravení však není krásná. Cestou jsem spadla do díry, o které jsem si myslela, že z ní nikdy nemůžu uniknout.
Od svých šesti let se setkávám se sluchovými a zrakovými halucinacemi a iluzemi. Od pavouků, humanoidů, ohnivých koulí, křiku a šepotu. Věřila jsem, že jsem tajná dcera Ježíše Krista, která může zachránit svět. Myslela jsem si, že je to normální fáze, a tak jsem to přehlížela.
Moje rodina byla nedokonale šťastná. Párkrát jsme se pohádali, tu jsme se víc sblížili, až to nebylo ono. Díky čtení tátových telefonních zpráv jsem zjistila, že mě podvádí. Z ničeho nic vyklíčila finanční krize. V mladém věku mě rodiče donutili vybrat si, s kým musím žít. Nevybrala jsem si nikoho. Hádky byly čím dál prudší. Jednou jsem přišla domů a zjistila, že máma má vážné zranění ruky a zad. Táta na mámu tlačil, že ji zabije.
Na akademické půdě jsem si vytvořil vlastní svět, daleko od všeho. Byl jsem známý jako nadprůměrný student. Zapojil jsem se do všech klubů a soutěží, které jsem „potřeboval“, abych se uspokojil. V jednom okamžiku jsem je ovládl svými vysokými známkami a vlivem. Pro mě je všechno soutěž. Měl bych být nejlepší. Měl bych být nejlepší.
Jak tyto scénáře pokračovaly, mé příznaky se každou minutou zhoršovaly. Akademický tlak mě dostihl. Moje rodina se vytrácela. Pomalu jsem umíral.
Doma se křik na mámu stal novou normou. Několikrát ji to rozplakalo. To byly jediné způsoby, které jsem znala, jak ze sebe vyplivnout všechnu temnotu, která ve mně rostla. Ale měl jsem přece kamarády, ne? Odstrčila jsem je.
Z mé nejlepší kamarádky od základní školy se stala moje studijní soupeřka. Záviděla jsem mu. Na oplátku jsem ji ponížila. Ostatní mí přátelé našli útěchu v jiných klikách. Ta, která by mi určitě rozuměla, byla ode mě na míle daleko. Držela jsem se dál od svých přátel, protože jediné, co mohu udělat, je zničit je.
Každý večer jsem probrečela. Celé týdny jsem nemohla spát. Přitom jsem celou noc až do pěti do rána tančila na melodii veselých písniček a používala mobilní telefon. Byly doby, kdy jsem se nemohla sprchovat ani se obecně hýbat, protože jsem na to neměla energii. Přestala jsem jíst, takže jsem masivně zhubla. Zhroutilo se mi sebevědomí. Vyvinul se u mě komplex méněcennosti.
Byl jsem hloupý. Ošklivý. Nezasloužím si žít. Zemřít.
Myšlenky se zrodily, aby zdůraznily, jak jsem hrozný. Staly se z nich hlasy. Hlasité a dominantní, pravděpodobně z hrdel mužů v různých věkových kategoriích. Nechtěla jsem být sama ani s jinými lidmi. Nemohla jsem přestat myslet. Říkaly mi, abych školu zapálil, protože. Už jsem to nemohla vydržet. A tak jsem se uchýlila k sebevraždě, mnohokrát. Bylo mi jedenáct, když jsem si svázal krk bundou, abych se udusil.
Přátelé mě povzbudili, abych se jim otevřel, a tak jsem to udělal. Váha se snížila, ale to nestačí. Stále jsem pokračovala ve svých špatných návycích. Všechno je koloběh, který se nedá zastavit. S jedinou silou, kterou jsem měla, se mi podařilo o tom po třech letech mluvit s rodiči.
Mysleli si, že jsem posedlá (když věděli, jak silná je náboženská výchova v mé rodině), nebo že to možná způsobila moje závislost na mobilu.
Postupem času se rodiče opět pomalu spojují. Svévolně se kousek po kousku měnili a spojili se, aby mě přivedli k psychiatrovi. Netušil jsem, že jsem jen odpočíval v oku bouře. Brzy přijde větší recidiva. Stalo se to.
Tentokrát jsem se pokusil zabít své rodiče a kočky, abych ukojil svou touhu po krvi. Cyklus se opakoval, dokonce i s léky. Dávky byly vyšší a vyšší. Všechno se tím ještě zhoršilo.
Léky zvyšovaly chuť k jídlu, takže jsem ztloustla. Lidé mě na to upozorňovali, což způsobilo, že jsem se nenáviděla ještě víc. Nedokázala jsem být ostrá jako dřív. Zpomalilo to mé paměťové schopnosti. Zhoršily se mi známky. Všem to nevadilo, protože chápali proč, ale mě to stálo následky vysokých očekávání. Myslela jsem si, že jsem k ničemu, že mi vzali to jediné, na co jsem byla pyšná. Moje známky klesly.
Ty mě přiměly, abych si pořezal ruce a praštil do zdi. Donutila jsem své kočky, aby mě poškrábaly, aby újma nebyla „přímo“ mojí vinou. Přišla jsem však na to, že léky jsou jediným způsobem, jak se mohu cítit jako člověk. Normálním. A tak jsem stála před rozhodnutím ukončit tento cyklus. Už jsem nechtěla ubližovat dalším lidem. Beze mě budou moji blízcí žít bez zátěže, kterou jsem jim způsobila.
Předávkoval jsem se ve školním autobuse antidepresivy a antipsychotiky, které jsem se rozhodl předtím nepít.
Můj poradce mě přivezl do nemocnice a stálo to hodně peněz. Myslel jsem si, že mi „nějací“ lidé pomohou, ale nepomohli. Místo toho mě zostudili a řekli mi, že všechno, co jsem udělala, bylo pro pozornost. Zničilo mě to. Nevěděla jsem, jak se napravit. Možná proto, že jsem se bála odpovědnosti. Možná to byla splátka za všechny mé hříchy.
Tato událost ještě více posílila mou rodinu, aby držela pohromadě. Moji skuteční přátelé mě přišli utěšit jako vždycky. Po propuštění z nemocnice mě rodiče poslali k psychologovi. Peníze, které jsme použili na konzultace u ní, pocházely z darů rodičů mých spolužáků. Uvědomění si nakonec vzalo za své. Zrodila se jiskra. Začátek nové perspektivy mi osvětlil cestu ven v této temné díře.
Začal jsem hledat nové motivace a zdravé návyky. Stále se stýkám s lidmi mimo svou komfortní zónu. Postupně jsem se rozhodl opustit akademický tlak a užívat si tento nesmyslný život. Nastal čas znovu vytvořit svůj smysl. Jsem 6 měsíců bez sebevražedných pokusů a sebepoškozování. Po třech měsících mi psychiatr vytáhne léky. Díky všem, kteří mě podporovali, se mi podařilo mít svou nemoc pod kontrolou.
Nyní chci pomáhat lidem, kteří se potýkají se svými psychickými problémy. Ty, kteří s těmito problémy bojují a znají takové lidi, prosím, aby se navzájem oslovili a vyhledali odbornou pomoc.
Duševní onemocnění se nedá vyléčit, ale dá se léčit. Stále můžete žít normální život. Vaše nemoc vás nedefinuje. Naděje existuje. Najděte tu svou.