V medicíně je klinická studie (synonyma: klinické studie, výzkumné protokoly, lékařský výzkum) výzkumná studie.
Nejčastěji prováděné klinické studie hodnotí nové léky, zdravotnické prostředky, biologiku nebo jiné intervence u pacientů v přísně vědecky kontrolovaném prostředí a jsou vyžadovány pro schválení nových terapií ze strany Food and Drug Administration. Studie mohou být navrženy tak, aby posoudily bezpečnost a účinnost experimentální terapie, aby posoudily, zda je nová intervence lepší než standardní terapie, nebo aby porovnaly účinnost dvou standardních nebo prodávaných intervencí.
Aby byly etické, musí zahrnovat úplný a informovaný souhlas zúčastněných lidských subjektů. Jsou pod přísným dohledem příslušných regulačních orgánů. Všechny intervenční studie musí být schváleny etickou komisí, než je uděleno povolení k provedení pokusu.
Konstrukce studie, která poskytuje nejpřesvědčivější důkaz příčinné souvislosti mezi léčbou a účinkem, je randomizovaná kontrolovaná studie. Studie v epidemiologii, jako je kohortová studie a případová studie, jsou klinickými studiemi v tom smyslu, že zahrnují lidské účastníky, ale poskytují méně přesvědčivé důkazy než randomizovaná kontrolovaná studie. Hlavní rozdíl mezi klinickými studiemi a epidemiologickými studiemi spočívá v tom, že v klinických studiích zkoušející manipulují s podáním nové intervence a měří účinek této manipulace, zatímco epidemiologické studie pouze pozorují asociace (korelace) mezi léčbou, kterou účastníci prodělali, a jejich zdravotním stavem nebo onemocněními.
V současné době jsou některé klinické studie fáze II a většina klinických studií fáze III navrženy tak, aby byly randomizované, dvojitě zaslepené a kontrolované placebem. To znamená, že každý hodnocený subjekt je náhodně přiřazen k jedné z léčebných kúr, kterou může být placebo. Subjekty ani vědci účastnící se studie nevědí, která hodnocená léčba je kterémukoli danému subjektu podávána; a zejména nikdo ze subjektů účastnících se studie neví, kterým subjektům je podáváno placebo. Je třeba poznamenat, že během posledních zhruba deseti let se stalo běžnou praxí provádět studie s „aktivním komparátorem“ (známé také jako studie s „aktivní kontrolou“) – jinými slovy, pokud existuje léčba, která je pro subjekt jednoznačně lepší než nedělat nic (tj. placebo), alternativní léčba by byla terapií standardní péče.
Zatímco termín klinické studie je nejčastěji spojován s velkými randomizovanými studiemi, mnoho klinických studií je malých. Mohou být iniciovány jednotlivými lékaři nebo malou skupinou lékařů a jsou určeny k testování jednoduchých otázek. Jiné klinické studie vyžadují velký počet účastníků, kteří jsou sledováni po dlouhou dobu. Někdy je nutné organizovat multicentrické studie. Střediska, která se takových studií účastní, jsou často v různých zemích (v takovém případě mohou být označena jako mezinárodní klinické studie).
Počet pacientů zařazených do studie má rovněž velký vliv na schopnost studie spolehlivě odhalit účinek léčby. Ten je popisován jako „síla“ studie. Obvykle se vyjadřuje jako pravděpodobnost, že pokud se léčba liší svým účinkem na výsledek zájmu, statistická analýza údajů ze studie tento rozdíl odhalí. Čím větší je velikost vzorku nebo počet účastníků, tím větší je statistická síla. Při navrhování klinické studie však musí být tato úvaha v rovnováze s většími náklady spojenými s většími studiemi. Síla studie není jedinou, jedinečnou hodnotou; odhaduje schopnost studie odhalit rozdíl určité velikosti (nebo větší) mezi léčenou a kontrolní skupinou. Například lék snižující hladinu lipidů se 100 pacienty na skupinu může mít sílu 0,90 k odhalení rozdílu mezi aktivním a placebem 10 mg/dl nebo více, ale pouze sílu 0,70 k odhalení rozdílu 5 mg/dl.
Farmaceutické klinické studie jsou obvykle rozděleny do čtyř fází a proces vývoje léku bude normálně probíhat všemi čtyřmi fázemi po mnoho let. Pokud lék úspěšně projde prvními třemi fázemi, bude obvykle úspěšně schválen pro použití v běžné populaci.
Předtím, než farmaceutické společnosti zahájí klinické zkoušky léků, jsou prováděny rozsáhlé předklinické studie.
Zkoušky fáze I jsou první fází testování na lidských subjektech. Obvykle se vybere malá (20-80) skupina zdravých dobrovolníků. Tato fáze zahrnuje studie určené k posouzení bezpečnosti, snášenlivosti, farmakokinetiky a farmakodynamiky terapie. Tyto studie se téměř vždy provádějí na lůžkové klinice, kde může být subjekt pozorován lékařským personálem pracujícím na plný úvazek. Subjekt je obvykle pozorován, dokud neuplyne několik poločasů léku. Zkoušky fáze I také obvykle zahrnují studie s rozsahem dávek tak, aby mohly být zpřesněny dávky pro klinické použití. Testovaný rozsah dávek bude obvykle malý zlomek dávky, která způsobí poškození při testování na zvířatech. Zkoušky fáze I nejčastěji zahrnují zdravé dobrovolníky, nicméně existují určité okolnosti, kdy jsou pacienti používáni, například u onkologických (onkologických) a HIV studií. Ve zkouškách fáze I nových protinádorových léků se používají například pacienti s pokročilým (metastazujícím) nádorovým onemocněním. Tyto studie jsou obvykle nabízeny pacientům, kteří podstoupili jiné typy terapie a kteří mají málo, pokud vůbec, jiných možností léčby.
Existují dva specifické druhy zkoušek fáze I – studie SAD a studie MAD.
SAD – Studie s jednou vzestupnou dávkou jsou ty, ve kterých je skupině tří nebo šesti pacientů podávána malá dávka léku a sledována po určitou dobu. Pokud nevykazují žádné nežádoucí vedlejší účinky, je pak nové skupině pacientů podávána vyšší dávka. V tom se pokračuje, dokud se nezačnou projevovat nesnesitelné vedlejší účinky, a v tom okamžiku lék údajně dosáhl maximální tolerované dávky (MTD).
MAD – Multiple Ascending Pro lepší pochopení farmakokinetiky/farmakodynamiky léku jsou prováděny studie dávek. V těchto studiích je skupině pacientů podávána nízká dávka léku a dávka je následně zvyšována až na předem stanovenou úroveň. Vzorky (krve a dalších tekutin) jsou shromažďovány v různých časových bodech a analyzovány, aby bylo možné pochopit, jak je lék v těle zpracováván.
Jakmile je počáteční bezpečnost terapie potvrzena ve studiích fáze I, jsou studie fáze II prováděny na větších skupinách (100-300) a jsou navrženy tak, aby hodnotily klinickou účinnost terapie; a také aby pokračovaly v hodnocení fáze I u větší skupiny dobrovolníků a pacientů. Proces vývoje nového léku běžně selže během studií fáze II kvůli odhalení špatné účinnosti nebo toxických účinků.
Studie fáze III jsou velké dvojitě zaslepené randomizované kontrolované studie na velkých skupinách pacientů (1000-3000 a více) a jejich cílem je být definitivním posouzením účinnosti nové terapie, zejména ve srovnání s aktuálně dostupnými alternativami. Studie fáze III jsou nejdražší, časově nejnáročnější a nejnáročnější studie, které se navrhují a provádějí, zejména v terapiích chronických onemocnění. Jakmile se lék prokáže jako uspokojivý v rámci studií fáze III, výsledky studií se obvykle spojí do velkého dokumentu obsahujícího komplexní popis metod a výsledků studií na lidech a zvířatech, výrobních postupů, podrobností o složení a doby použitelnosti. Tento sběr informací tvoří „regulační podání“, které je poskytováno k přezkoumání různým regulačním orgánům v různých zemích (jako je Therapeutic Goods Administration (TGA) v Austrálii, Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMEA) nebo Food and Drug Administration (FDA) ve Spojených státech za účelem schválení uvedení na trh.
Studie fáze IV zahrnují bezpečnostní dohled po uvedení přípravku na trh a průběžnou technickou podporu léku. Studie fáze IV mohou být nařízeny regulačními orgány nebo mohou být provedeny sponzorující společností z konkurenčních nebo jiných důvodů. Bezpečnostní dohled po uvedení přípravku na trh je navržen tak, aby odhalil jakékoli vzácné nebo dlouhodobé nežádoucí účinky u mnohem větší populace pacientů a v časovém horizontu, než bylo možné během počátečních klinických studií. Takové nežádoucí účinky zjištěné při studiích fáze IV mohou vést k vysazení nebo omezení léku – nedávné příklady zahrnují cerivastatin (obchodní názvy Baycol a Lipobay), troglitazon (Rezulin) a rofekoxib (Vioxx).