Biologické markery nebo Biomarkery jsou látky používané jako indikátor biologického stavu. Je to vlastnost, která je objektivně měřena a hodnocena jako indikátor normálních biologických procesů, patogenních procesů nebo farmakologických reakcí na terapeutický zásah.
Biomarkery validované metodami genetické a molekulární biologie lze rozdělit do tří typů.
1. Typ 0 – markery přírodní historie
2. Typ 1 – markery lékové aktivity a
3. Typ II – náhradní markery
V medicíně může být biomarker látka, která se do organismu zavádí jako prostředek ke zkoumání funkce orgánů nebo jiných aspektů zdraví. Například chlorid rubiditý se používá jako radioaktivní izotop k vyhodnocení prokrvení srdečního svalu.
V medicíně může být biomarker látka, jejíž detekce indikuje určitý stav onemocnění (například přítomnost protilátky může indikovat infekci). Konkrétněji „biomarker“ označuje změnu exprese nebo stavu bílkoviny, která koreluje s rizikem nebo progresí onemocnění nebo s citlivostí onemocnění na danou léčbu. Jakmile je navržený biomarker validován, může být použit k diagnostice rizika onemocnění, přítomnosti onemocnění u jedince nebo k úpravě léčby onemocnění u jedince (volby léčby nebo režimů podávání léků). Při hodnocení potenciálních terapií léky může být biomarker použit jako náhrada za přirozený koncový bod, jako je přežití nebo nevratná nemocnost. Pokud léčba změní biomarker, který má přímou souvislost se zlepšením zdravotního stavu, slouží biomarker jako „náhradní koncový bod“ pro hodnocení klinického přínosu.
V psychiatrickém výzkumu je plodným způsobem hledání genetických příčin onemocnění, jako je schizofrenie, použití speciálního druhu biomarkeru: endofenotypu.
Biomarker je v buněčné biologii molekula, která umožňuje detekci a izolaci určitého buněčného typu (například protein Oct-4 se používá jako biomarker k identifikaci embryonálních kmenových buněk).
Biomarker (označovaný jako genetický marker) je v genetice fragment sekvence DNA, který způsobuje onemocnění nebo je spojován se náchylností k onemocnění.