Ve freudovské psychoanalytické teorii jsou obranné mechanismy psychologickými strategiemi, které do hry vnesli jednotlivci, skupiny a dokonce i národy, aby se vyrovnali s realitou a udrželi si vlastní obraz. Zdravé osoby běžně používají různé obranné mechanismy po celý život. Mechanismus obrany ega se stává patologickým pouze tehdy, když jeho trvalé užívání vede k nepřizpůsobivému chování, které nepříznivě ovlivňuje fyzické a/nebo duševní zdraví jedince. Účelem mechanismů obrany ega je chránit mysl/sebe/ego před úzkostí, sociálními sankcemi nebo poskytnout útočiště před situací, s níž se člověk v současnosti nemůže vyrovnat.
Jsou přesněji označovány jako mechanismy obrany ega, a tak mohou být kategorizovány jako vyskytující se, když jsou id impulsy ve vzájemném konfliktu, když jsou id impulsy ve střetu s super-ego hodnotami a přesvědčeními, a když je vnější hrozba pro ego.
Termín „obranný mechanismus“ je často považován za odkaz na definitivní singulární termín pro osobnostní rysy, které vznikají v důsledku ztráty nebo traumatických zážitků, přesněji však odkazuje na několik typů reakcí, které byly identifikovány v době a po smrti dcery Anny Freudové.
Strukturální model: Id, ego a super-ego
Koncept id impulsů vychází ze strukturálního modelu Sigmunda Freuda. Podle této teorie jsou id impulsy založeny na principu potěšení: okamžitém uspokojení vlastních tužeb a potřeb. Sigmund Freud věřil, že id představuje biologické instinktivní impulsy v nás samých, kterými jsou agrese (Thanatos nebo instinkt smrti) a sexualita (Eros nebo instinkt života). Například když se id impulsy (např. touha po sexuálním styku s cizím člověkem) střetnou se superegem (např. víra ve společenské konvence nemít sex s neznámými osobami), vyplavou na povrch pocity úzkosti. Pro snížení těchto negativních pocitů může ego použít obranné mechanismy.
Freud také věřil, že konflikty mezi těmito dvěma strukturami vyústily v konflikty spojené s psychosexuálními stádii.
Metafora ledovce se často používá k vysvětlení částí psychiky ve vzájemném vztahu.
Definice jednotlivých psychických struktur
Freud navrhl tři struktury psychiky nebo osobnosti:
Primární a sekundární procesy
V egu probíhají dva procesy. První je nevědomý primární proces, kdy myšlenky nejsou uspořádány souvisle, pocity se mohou posunout, rozpory nejsou v rozporu nebo jsou jen tak nevnímány a vznikají kondenzace. Neexistuje logika ani časová osa. Pro tento proces je důležitá chtíč. Naproti tomu existuje vědomý sekundární proces, kde jsou stanoveny pevné hranice a myšlenky musí být uspořádány souvisle. Většina vědomých myšlenek vzniká zde.
Id impulsy nejsou vhodné pro civilizovanou společnost, proto na nás společnost tlačí, abychom upravili princip potěšení ve prospěch principu reality, tedy požadavků vnějšího světa.
Využívání obranných mechanismů egem
Když se úzkost stane příliš zdrcující, je pak na místě ega, aby použilo obranné mechanismy k ochraně jedince. Pocity viny, rozpaků a studu často doprovázejí pocit úzkosti. V první definitivní knize o obranných mechanismech, Ego a obranných mechanismech (1936), Anna Freud představila koncept signální úzkosti; uvedla, že to „není přímo konfliktní instinktivní napětí, ale signál vyskytující se v egu předpokládaného instinktivního napětí“. Signalizační funkce úzkosti je tedy vnímána jako klíčová a biologicky adaptovaná k varování organismu před nebezpečím nebo ohrožením jeho rovnováhy. Úzkost je pociťována jako zvýšení tělesného nebo duševního napětí a signál, který organismus tímto způsobem přijímá, mu umožňuje možnost obranné akce vůči vnímanému nebezpečí. Obranné mechanismy fungují tak, že deformují id impulsy do přijatelných forem, nebo nevědomým zablokováním těchto impulsů.
Kategorizace obranných mechanismů
Úroveň 1 obranných mechanismů
Mechanismy na této úrovni, pokud převažují, jsou téměř vždy silně patologické. Tyto tři obranné mechanismy ve spojení umožňují člověku efektivně přeskupit vnější realitu a eliminovat potřebu vyrovnat se s realitou. Patologičtí uživatelé těchto mechanismů se ostatním často jeví jako blázni nebo šílenci. Jedná se o „psychotické“ obranné mechanismy, běžné u zjevné psychózy. Nacházejí se však ve snech i v dětství jako zdravý mechanismus.
Obranné mechanismy úrovně 2
Tyto mechanismy se často vyskytují u dospělých a častěji se vyskytují v období dospívání. Tento mechanismus zmírňuje úzkost a úzkost vyvolané vyhrožováním lidem nebo nepříjemnou realitou. Lidé, kteří nadměrně používají takovou obranu, jsou považováni za společensky nežádoucí v tom, že jsou nezralí, obtížně se s nimi zachází a jsou vážně mimo realitu. Jedná se o takzvanou „nezralou“ obranu a nadužívání téměř vždy vede k vážným problémům ve schopnosti člověka účinně se s tím vyrovnat. Tyto obrany se často vyskytují u těžkých depresí, poruch osobnosti. V období dospívání je výskyt všech těchto obran normální.
Mechanismy obrany na 3. úrovni
Tyto mechanismy jsou považovány za neurotické, ale u dospělých jsou poměrně časté. Takové obrany mají krátkodobé výhody ve zvládání, ale často mohou způsobit dlouhodobé problémy ve vztazích, práci a v užívání si života, pokud jsou používány jako primární styl vyrovnávání se se světem.
Obranné mechanismy 4. úrovně
Ty se běžně vyskytují mezi emocionálně zdravými dospělými a jsou považovány za nejdospělejší, i když mnohé mají svůj původ na nedospělé úrovni. Ty se však v průběhu let přizpůsobovaly tak, aby optimalizovaly úspěch v životě a vztazích. Používání těchto obranných mechanismů zvyšuje uživatelské potěšení a pocity mistrovství. Tyto obranné mechanismy pomáhají uživatelům integrovat protichůdné emoce a myšlenky a přitom stále zůstávají účinné. Osoby, které používají tento mechanismus, jsou považovány za osoby s klady.
Různé teorie a klasifikace
Seznam jednotlivých obranných mechanismů je obrovský a neexistuje teoretická shoda ohledně množství obranných mechanismů. Pokusili jsme se klasifikovat obranné mechanismy podle některých jejich vlastností (tj. základních mechanismů, podobností nebo spojení s osobností). Různí teoretici mají různé kategorizace a konceptualizace obranných mechanismů. Velké recenze teorií obranných mechanismů jsou k dispozici od Paulhuse, Fridhandlera a Hayese (1997) a Cramera (1991). Také Journal of Personality (1998) má zvláštní vydání o obranných mechanismech.
Otto Kernberg (1967) vypracoval teorii hraniční organizace osobnosti (jejímž jedním z důsledků může být hraniční porucha osobnosti). Jeho teorie je založena na teorii ego psychologických objektových vztahů. Hraniční organizace osobnosti se vyvíjí, když dítě nedokáže integrovat pozitivní a negativní mentální objekty dohromady. Kernberg pohlíží na použití primitivních obranných mechanismů, které jsou ústředním prvkem této organizace osobnosti. Primitivní psychologické obranné mechanismy jsou projekce, popírání, disociace nebo štěpení a nazývají se hraniční obranné mechanismy. Také devalvace a projektivní identifikace jsou považovány za hraniční obranné mechanismy.
Ve Vaillantově (1977) kategorizační obranyschopnosti tvoří kontinuum týkající se jejich psychoanalytické vývojové úrovně . Úrovně jsou:
Teorie Dyonisie Plutchika (1979) pohlíží na obranyschopnost jako na deriváty základních emocí. Mechanismy obrany v jeho teorii jsou (v pořadí podle umístění v modelu cirkummplexu): tvorba reakce, popírání, represe, regrese, kompenzace, projekce, vytěsnění, intelektualizace.
Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-IV) publikovaný Americkou psychiatrickou asociací (1994) zahrnuje předběžnou diagnostickou osu obranných mechanismů . Tato klasifikace je z velké části založena na hodnotících stupnicích obranných mechanismů od Perryho, ale má některé modifikace.
Studie ukázaly, že muži a ženy se liší v používání obranných mechanismů (např. Cramer, 1991; Petraglia, 2009; Watson a Sinha, 1998). Jak a proč tento rozdíl existuje, není jasné.
Posouzení obranných mechanismů
Byla vyvinuta řada nástrojů k vyhodnocení struktury obranných mechanismů jednotlivců.
Neurologický základ obranných mechanismů
Northoff et al se pokusili stanovit koncepční rámec a metodiku pro zkoumání této otázky.