Humanistická psychologie je psychologický směr, který vznikl v 50. letech 20. století jako reakce na behaviorismus a psychoanalýzu. Výslovně se zabývá lidským rozměrem psychologie a lidským kontextem vývoje psychologické teorie. Tyto záležitosti jsou často shrnuty do pěti postulátů humanistické psychologie, které uvedl James Bugental (1964), a to především do těchto:
Humanistický přístup má své kořeny v existencialistickém myšlení (viz Kierkegaard, Nietzsche, Heidegger a Sartre). Někdy je také chápán v rámci konceptu tří různých sil psychologie: behaviorismu, psychoanalýzy a humanismu. Behaviorismus vyrostl na základě práce Ivana Pavlova s podmíněným reflexem a položil základy akademické psychologie ve Spojených státech spojené se jmény Johna B. Watsona a B. F. Skinnera. Tato škola byla později nazvána vědou o chování. Abraham Maslow dal později behaviorismu název „první síla“. „Druhá síla“ vzešla z Freudova výzkumu psychoanalýzy a z psychologií Alfreda Adlera, Erika Eriksona, Carla Junga, Ericha Fromma, Karen Horneyové, Otto Ranka, Melanie Kleinové, Harryho Stacka Sullivana a dalších. Tito teoretici se zaměřili na hloubku lidské psychiky, kterou, jak zdůrazňovali, je třeba spojit s těmi vědomými, aby vznikla zdravá lidská osobnost.
Tato předběžná setkání nakonec vedla k dalšímu vývoji, který vyvrcholil popisem humanistické psychologie jako rozpoznatelné „třetí síly“ v psychologii (vedle behaviorismu a psychoanalýzy). K významným událostem patřilo založení časopisu Journal of Humanistic Psychology v roce 1961 a založení Asociace pro humanistickou psychologii (AHP) v roce 1963. Následně vzrostl počet a počet studentů postgraduálních programů humanistické psychologie na vysokých školách. V roce 1971 byla humanistická psychologie jako obor uznána Americkou psychologickou asociací (APA) a získala v rámci APA vlastní divizi (Division 32). Divize 32 vydává vlastní vědecký časopis s názvem The Humanistic Psychologist (Aanstoos, Serlin & Greening, 2000).
Za hlavní teoretiky, kteří připravili půdu pro humanistickou psychologii, jsou považováni Abraham Maslow, Carl Rogers a Rollo May. Raný vliv mělo dílo Wilhelma Reicha, který na rozdíl od Freuda postuloval v podstatě „dobré“, zdravé jádro já, zejména jeho Analýza charakteru (1933). Mezi další významné inspirátory a vůdčí osobnosti tohoto hnutí patří Roberto Assagioli, Gordon Allport, Medard Boss, Martin Buber, R. D. Laing, Fritz Perls, Anthony Sutich, Erich Fromm, Kurt Goldstein, Clark Moustakas a James Bugental (Aanstoos, Serlin & Greening, 2000).
Humanistická psychologie obvykle upřednostňuje kvalitativní výzkumné metody před jinými epistemologickými přístupy (Clay, 2002). To je součástí „vědeckého přístupu“ tohoto oboru k psychologii, který klade důraz na skutečné prožívání osob (Aanstoos, Serlin & Greening, 2000). Z vědeckého hlediska považuje humanistický obor používání kvantitativních metod při studiu lidské mysli a chování za chybné. To je v přímém rozporu s kognitivismem (jehož cílem je aplikovat vědecké metody na studium psychologie), přístupem, vůči němuž je humanistická psychologie silně kritická. Tato disciplína naopak zdůrazňuje fenomenologický pohled na lidskou zkušenost a snaží se porozumět lidským bytostem a jejich chování prostřednictvím kvalitativního výzkumu.
Humanistická psychologie zahrnuje několik přístupů k poradenství a terapii. Mezi nejstarší přístupy patří
vývojovou teorii Abrahama Maslowa, zdůrazňující hierarchii potřeb a motivací; existenciální psychologii Rolla Maye, uznávající lidskou volbu a tragické aspekty lidské existence; a terapii zaměřenou na člověka nebo klienta Carla Rogerse, která se soustředí na schopnost klientů řídit se a porozumět vlastnímu vývoji (Clay, 2002).
Mezi další přístupy humanistického poradenství a terapie patří gestalt terapie, humanistická psychoterapie, hlubinná terapie, holistické zdraví, encounterové skupiny, výcvik senzitivity, manželské a rodinné terapie, práce s tělem a existenciální psychoterapie Medarda Bosse (Aanstoos, Serlin & Greening (2000)).
Do humanistické psychologie patří také svépomoc. Ernst & Goodison (1981) popisují využití některých hlavních humanistických přístupů ve svépomocných skupinách. Co-counselling, který je čistě svépomocným přístupem, je považován za přístup spadající do humanistické psychologie (viz John Rowan’s Guide to Humanistic Psychology). Humanistická teorie měla silný vliv na další formy populární terapie, včetně přehodnocovacího poradenství Harveyho Jackinse a práce Carla Rogerse.
Jak uvádí Clay (2002), humanistická psychologie má tendenci překračovat medicínský model psychologie, aby mohla
otevřít nepatologizující pohled na člověka. To obvykle znamená, že terapeut bagatelizuje patologickou
patologické aspekty života člověka ve prospěch zdravých aspektů. Klíčovou složkou tohoto přístupu je setkání terapeuta a klienta a možnost dialogu. Cílem velké části humanistické terapie je pomoci klientovi přiblížit se silnějšímu a zdravějšímu pocitu sebe sama, který se také nazývá seberealizace (Aanstoos, Serlin & Greening, 2000; Clay, 2002). To vše je součástí motivace humanistické psychologie být vědou o lidské zkušenosti, která se zaměřuje na skutečné prožívání osob (Aanstoos, Serlin & Greening (2000).
Kritika oboru přišla od Isaaca Prilleltenského (1992), který tvrdí, že humanistická psychologie – neúmyslně – potvrzuje sociální a politický status quo, a proto o sociálních změnách poměrně mlčí.
Seligman a Csikszentmihalyi (2000) ve svém přehledu různých přístupů k pozitivní psychologii dále uvádějí, že rané inkarnace humanistické psychologie neměly kumulativní empirickou základnu a že některé směry podporovaly sebestřednost. Podle hlavních humanistických myslitelů však humanistická psychologie nesmí být chápána tak, že podporuje takové myšlenky, jako je narcismus, egoismus nebo sobectví (Bohart & Greening, 2001). Spojování humanistického diskurzu s narcistickým a příliš optimistickým pohledem na svět je chybným výkladem humanistické teorie.
Bohart & Greening (2001) v reakci na Seligmana & Csikszentmihalyiho (2000) uvádějí, že humanističtí psychologové vedle prací o seberealizaci a individuálním naplnění publikovali také práce o široké škále sociálních problémů a témat, jako je podpora mezinárodního míru a porozumění, informovanost o holocaustu, snižování násilí a podpora sociálního blahobytu a spravedlnosti pro všechny.
Humanistická psychologie byla kritizována, protože její teorie nelze falzifikovat (Popper, 1969) a nemá prediktivní sílu, a proto není vědou. Snaha mnoha humanistických a pozitivních psychologií vysvětlit veškeré lidské chování často znamená, že tyto teorie vlastně nikdy nelze prokázat jako chybné, což však neznamená, že jsou správné. Například Adlerova psychologie by mohla téměř jakékoli jednání popsat jako známku toho, že jedinec překonal své pocity méněcennosti, nebo naopak totéž chování označit za selhání v tomto ohledu. Tyto teorie jsou vědeckým ekvivalentem tvrzení „buď prší, nebo neprší“. Dobrá vědecká teorie by měla být schopna falzifikace a mít prediktivní sílu (Chalmers, 1999); humanistická psychologie proto není vědou. Nicméně je třeba ještě určit, zda je studium lidské psychiky výlučnou doménou vědy, neboť psychologie se oddělila od filozofie teprve na počátku dvacátého století z důvodů, které „lze stručně shrnout jako aplikaci empirických a matematických metod na určitá témata, což vedlo k širokému přijetí konkrétních teorií a výzkumných programů“, na rozdíl od pro filozofii charakteristické „neshody mezi jejími praktiky v jakékoli otázce, kterou se zabývají“ .
Kirk J. Schneider, James F.T. Bugental, J. Fraser Pierson (eds.) (2001) The handbook of humanistic psychology : leading edges in theory, research, and practice Thousand Oaks, Calif. : Sage Publications,
[[]]