Theodor Meynert

Theodor Hermann Meynert (15. června 1833 Drážďany – 31. května 1892 tamtéž) byl německo-rakouský neuropatolog a anatom, který se narodil v Drážďanech.

V roce 1861 získal lékařský doktorát a v roce 1875 se stal ředitelem psychiatrické kliniky spojené s Vídeňskou univerzitou. Jedním z jeho známějších studentů ve Vídni byl Sigmund Freud, který v roce 1883 pracoval na Meynertově psychiatrické klinice. Meynert se později od Freuda distancoval kvůli jeho zapojení do praktik, jako je hypnóza. Meynert také zesměšňoval Freudovu představu o mužské hysterii. Dalšími slavnými Meynertovými studenty byli ruský neuropsychiatr Sergej Korsakoff (1854-1900), německý neuropatolog Carl Wernicke (1848-1905) a švýcarský neuroanatom Auguste-Henri Forel (1848-1931). Meynertova práce měla významný vliv na kariéru německého neuropatologa Paula Flechsiga (1847-1929).

Meynertova práce byla z velké části zaměřena na anatomii mozku, patologii a histologii, včetně mapování jeho složitých drah a topografie. Učinil mnoho příspěvků zahrnujících studium buněčné architektury mozku a je často považován za zakladatele mozkové kůry cytoarchitektoniky.

Meynert vypracoval teorie týkající se korelací mezi neuroanatomickými a mentálními procesy. Konceptualizoval, že spojení mezi jednou mentální asociací a jejím časovým nástupcem jako doslovný kontakt mezi kortikálními nervovými buňkami propojenými navzájem nervovými vlákny, a řada kortikálních asociací by proto mohla být chápána jako „myšlenkový vlak“. Teoretizoval také, že myšlenky a vzpomínky mají být představovány jako spojení se specifickými kortikálními buňkami. Meynertovým cílem bylo zavést psychiatrii jako exaktní vědu založenou na anatomii. Ve své učebnici Psychiatrie z roku 1884. Klinik der Erkrankungen des Vorderhirns, Meynert předmluvu s výrokem:

„Čtenář v této knize nenajde žádnou jinou definici ‚psychiatrie‘, než tu, která je uvedena na titulní straně: Klinické pojednání o nemocech předka. Historický termín pro psychiatrii, tj. ‚léčení duše‘, implikuje víc, než dokážeme, a překračuje hranice přesného vědeckého bádání.“

Doporučujeme:  Kulturní asimilace

Meynert přispěl svou prací týkající se struktury savčího mozku do díla Salomona Strickera (1834-1898) Handbuch der Lehre von den Geweben des Menschen und der Thiere. Je po něm pojmenováno několik anatomických struktur, včetně bazálního optického jádra Meynerta, substantia innominata Meynerta a „Meynertových buněk“, což jsou solitární pyramidové buňky umístěné v mozkové kůře poblíž kalcininové štěrbiny. V roce 1869 popsal Meynert dorzální tegmentální decuszaci levého a pravého tektospinálního a tektobulbárního traktu, umístěných v mezencefalonu (středním mozku). Ta se stala známou jako Meynertova decussation nebo fontánová decussation.