Charitativní chování je forma prosociálního chování zaměřená na poskytování pomoci potřebným.
Slovo „charita“ se do angličtiny dostalo prostřednictvím starofrancouzského slova „charité“, které bylo odvozeno z latinského „caritas“.
Původně latinské slovo caritas znamenalo drahocennost, drahocennost, vysokou cenu. Z toho se v křesťanské teologii stalo caritas standardním latinským překladem řeckého slova agapē, které znamená neomezenou lásku ke všem ostatním, jako je láska k Bohu. Tento mnohem širší pojem je významem slova charita v křesťanském trojverší „víra, naděje a láska“, a to zejména tak, jak jej použil King James Version Bible ve svém překladu listu svatého Pavla Korinťanům. Obecněji používaným anglickým slovem pro tento pojem, a to jak dříve, tak i později (a v KJV na jiných místech), je však přímější slovo love. (Viz článek Charita (ctnost).)
Svatý Pavel agapē se výslovně nezabýval primárně dobrými skutky a dáváním chudým. (A i kdybych chudé živil ze všeho svého majetku a i kdybych své tělo dal, abych byl spálen, a lásku [agapē] bych neměl, nic mi to neprospěje – 1 Kor 13,3, Ženevský překlad, 1560). V angličtině však slovo charity postupně získalo tento primární význam od doby, kdy bylo v tomto významu poprvé použito ve staré francouzštině přinejmenším již v roce 1200.
Hinduistická žena dávající almužnu, malba, Rádža Ravi Varma
Almužna, tedy darování peněz, zboží nebo času nešťastným, ať už přímo, nebo prostřednictvím dobročinného fondu či jiné záslužné činnosti, se označuje jako charita nebo dobročinnost. Za vhodný objekt almužny jsou obecně považováni chudí, zejména vdovy a sirotci, nemocní a postižení. Některé skupiny považují almužnu za správně zaměřenou na ostatní členy své skupiny.
Dobročinností jsou také dary na účely, které by nešťastníkům prospěly nepřímo, jako například dary na výzkum rakoviny, které snad prospějí obětem rakoviny.
Název vychází z nejzřejmějšího vyjádření ctnosti charity, kterou je poskytování prostředků, jež její objekty potřebují k přežití.
Většina forem dobročinnosti se týká poskytování jídla, vody, ošacení a přístřeší a péče o nemocné, ale jako dobročinnost mohou být prováděny i jiné činnosti: návštěva vězněných nebo doma opuštěných, věno pro chudé ženy, vykupování zajatců, výchova sirotků.
Ačkoli se někdy dávání lidem, kteří jsou s ním téměř spřízněni, nazývá dobročinnost – jako ve rčení „Dobročinnost začíná doma“ -, obvykle se dobročinností rozumí dávání lidem, kteří s ním nejsou spřízněni, přičemž synovskou zbožností a podobnými výrazy se rozumí podpora rodiny a přátel. Skutečně, chovat se k příbuzným dárce, jako by to byli cizí lidé, kteří potřebují dobročinnost, vedlo ke slovnímu obratu „chladný jako dobročinnost“ – poskytovat svým příbuzným, jako by to byli cizí lidé, bez náklonnosti.
Misionářky lásky, římskokatolický řád, který se věnuje péči o chudé.
Příjemce milodarů může nabídnout, že se za dobrodince pomodlí; ve středověké Evropě bylo totiž zvykem, že chudí měli na pohřbu hostinu výměnou za modlitby za zesnulého. Instituce mohou dobrodince připomínat vyvěšením jejich jmen, až po pojmenování budov nebo dokonce samotné instituce po dobrodincích. Pokud obdarovaný poskytne materiální protislužbu větší než symbolické hodnoty, transakce se obvykle nenazývá charitou.
Původně almužna znamenala, že dárce přímo předal zboží příjemci. Lidé, kteří se nemohli sami uživit – nebo kteří tuto neschopnost předstírali -, se stávali žebráky.
Za účelem pomoci chudým se vyvinuly instituce, které se nazývají charitativní organizace. Patří mezi ně sirotčince, potravinové banky, řeholní řády, které se věnují péči o chudé, nemocnice, organizace, které navštěvují osoby v domácím vězení a vězněné osoby, a mnoho dalších. Tyto instituce umožňují těm, jejichž talent se nehodí k péči o chudé, aby to umožnili jiným, a to jak poskytnutím peněz na tuto práci, tak i podporou při výkonu této práce. Instituce se také mohou pokusit účinněji třídit skutečně potřebné od těch, kteří se podvodně domáhají charity. První křesťané doporučovali zejména péči o nešťastné svěřit do péče místního biskupa.
V sunnitském islámu se nazývá zakát a je jedním z pěti pilířů, na nichž je založeno muslimské náboženství. Charita se používá také jako křestní jméno, které má evokovat představu, že takto pojmenovaný člověk je dávající osoba.