Termín slyšící nebo slyšící osoba, z pohledu běžné anglickojazyčné kultury, odkazuje na somona, jehož sluchový smysl je na lékařské normě. Z tohoto hlediska, někdo, kdo není plně slyšící, má sluchové postižení nebo se říká, že je nedoslýchavý nebo hluchý. Kontinuum sluchové schopnosti bývá rozděleno do jemných gradací. Posouváme-li se po stupnici a vzdalujeme-li se od normálu, jsou lidé klasifikováni jako slyšící, pak mírně nedoslýchaví, středně nedoslýchaví, těžce nedoslýchaví a nakonec hluší (v nejhorších případech těžce neslyšící nebo kamenně hluší).
V takovém případě by mohla být jedna osoba popsána jako slyšící jednou osobou a hluchá druhou osobou, protože první osoba myslela prostě na subjekty citlivost na zvuk, zatímco druhá osoba myslela, částečně na osoby schopnost spolehnout se na zbytkový sluch, ale také na své osobní názory, svou identitu, nebo možná svou neznalost kulturních norem.