Čich v ostatních živých říších
Význam a citlivost čichu se u různých organismů liší: většina savců má dobrý čich, zatímco většina ptáků jej nemá, výjimkou jsou trubkonosí (tj. buřňáci a albatrosi) a kiviové. Mezi savci je dobře vyvinutý u masožravců a kopytníků, kteří se musí stále vzájemně pozorovat, a u těch, kteří si čichem hledají potravu, jako jsou krtci. Méně vyvinutý je u kočkodanů (Catarrhini) a neexistuje u kytovců, kteří mají naopak citlivý a dobře vyvinutý chuťový smysl. Nedostatek čichu se nazývá anosmie. U mnoha druhů je čich vysoce vyladěn na feromony; například sameček bource morušového cítí jedinou molekulu bombykoly.
Hmyz používá tykadla především k čichu. Senzorické neurony v tykadlech generují v reakci na pach specifické elektrické signály, tzv. hroty. Tyto signály zpracovávají smyslové neurony v tykadlovém laloku a následně v houbových tělískách a postranním rohu mozku. V tykadlech jsou smyslové neurony v senzilách a jejich axony končí v tykadlových lalocích, kde se synapticky spojují s dalšími neurony v tamních polokruzích (s membránovými hranicemi) zvaných glomeruly. Tyto tykadlové laloky mají dva druhy neuronů, projekční neurony (excitační) a lokální neurony (inhibiční). Projekční neurony vysílají svá axonová zakončení do hřibovitého tělíska a postranního rohu (oba jsou součástí protocerebria hmyzu) a lokální neurony nemají žádné axony. Záznamy z projekčních neuronů vykazují u některých druhů hmyzu silnou specializaci a diskriminaci na předkládané pachy (zejména u projekčních neuronů makroglomerulů, specializovaného komplexu glomerulů zodpovědných za detekci feromonů). Zpracování za touto úrovní není přesně známo, i když jsou k dispozici některé předběžné výsledky.