Všechna hlavní náboženství mají na manželství vyhraněné názory.
Křesťanská svatba v japonském Kjótu.
Křesťané věří, že manželství je dar od Boha, který by neměl být považován za samozřejmost. Různě ho považují za svátost, smlouvu, posvátnou instituci nebo smlouvu. Od samého počátku křesťanské církve je manželské právo a teologie hlavní záležitostí. Základem západní tradice křesťanského manželství bylo učení Ježíše Krista a apoštola Pavla.
Rozvod není podporován. Většina protestantských církví umožňuje lidem po rozvodu uzavřít nový sňatek. V římskokatolické církvi lze manželství ukončit pouze anulováním, pokud ho církev ze zvláštních důvodů považuje za nikdy neuzavřené.
Římskokatolická tradice dvanáctého a třináctého století definovala manželství jako svátost. Manželství je jednou ze sedmi svátostí katolické církve. Podle církevního katechismu si „manželé jako služebníci Kristovy milosti vzájemně udělují svátost manželství tím, že s ní před církví vyjádří svůj souhlas“. V katolicismu je zásadním cílem manželství plození dětí: „Uzavření manželství s úmyslem nemít nikdy děti je závažným pochybením a je více než pravděpodobným důvodem ke zrušení manželství“. Podle současné katolické legislativy upravující manželství „základními vlastnostmi manželství jsou jednota a nerozlučitelnost; v křesťanském manželství nabývají díky svátosti zvláštní pevnosti.
Protestantské denominace považují za hlavní účel manželství oslavu Boha tím, že světu prokazují jeho lásku.Mezi další účely manželství patří intimní společenství, výchova dětí a vzájemná podpora manžela a manželky při naplňování jejich životních povolání. Protestanti obecně schvalují antikoncepci[potřebná citace] a manželskou sexuální rozkoš považují za Boží dar.
Západní manželskou a právní tradici historicky formovalo pět konkurenčních modelů manželství v křesťanství:
John Witte, profesor práva a ředitel programu Právo a náboženství na Emory University, varuje, že současný liberální přístup k manželství nakonec povede k tomu, že rodina bude „nahodile spojena společným sledováním sobeckých cílů“.
Pár po svatbě v chrámu v Manti v Utahu
Členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (LDS) věří, že „manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a že rodina je ústředním bodem Stvořitelova plánu pro věčný osud jeho dětí“. Podle přesvědčení LDS může manželství mezi mužem a ženou trvat i po smrti a až do věčnosti.
Židovská svatba, obraz Jozefa Israëlse, 1903.
Muslimská nevěsta pákistánského původu podepisuje nikkah nama neboli oddací list.
Muslimský pár při svatbě u řeky Tungabhadra v Hampi, Indie
Islám také doporučuje uzavírat manželství, přičemž věk pro uzavření manželství je stanoven na dobu, kdy se na něj jednotlivci cítí finančně a citově připraveni.
V islámu je polygamie mužům povolena s tím specifickým omezením, že mohou mít vždy pouze čtyři manželky, a to s ohledem na náboženský požadavek, že jsou schopni a ochotni rozdělit svůj čas a majetek rovnoměrně mezi jednotlivé manželky.
Aby se muslimská svatba mohla uskutečnit, musí se sňatkem souhlasit nevěsta i její poručník. Pokud se sňatkem nesouhlasí poručník nebo dívka, sňatek se legálně neuskuteční. V podstatě platí, že ačkoli opatrovník/otec dívky nemá právo ji ke sňatku nutit, má právo sňatku zabránit, pokud jsou jeho důvody oprávněné. Proklamovaným účelem této praxe je zajistit, aby si žena našla vhodného partnera, kterého si vybrala nikoli z pouhého citu.
Z hlediska islámského práva (šaría) jsou minimálními požadavky a povinnostmi v muslimském manželství to, že ženich poskytuje nevěstě životní náklady (bydlení, oblečení, jídlo, výživu) a nevěsta má na oplátku hlavní odpovědnost za výchovu dětí, aby byly řádnými muslimy. O všech ostatních právech a povinnostech se manželé dohodnou mezi sebou a mohou je dokonce zahrnout jako ustanovení do manželské smlouvy ještě před samotným uzavřením manželství, pokud nejsou v rozporu s minimálními požadavky na manželství.
V šíitském islámu musí sňatek proběhnout za přítomnosti nejméně dvou spolehlivých svědků, se souhlasem poručníka nevěsty a se souhlasem obou manželů (včetně dívky). Po uzavření sňatku může pár okamžitě uzavřít manželství. K vytvoření náboženské smlouvy mezi nimi stačí, aby muž a žena projevili úmysl vzít se navzájem a přednesli potřebná slova před muslimským knězem Svatební hostina se může konat o několik dní, případně měsíců později, kdykoli chce pár a jejich rodiny sňatek veřejně oznámit….
V sunnitském islámu se sňatek musí konat za přítomnosti svědků, se souhlasem nevěsty a obou manželů (včetně dívky). Po sňatku mohou své manželství konzumovat.
V Bahá’í víře je manželství podporováno a považováno za vzájemně se posilující svazek, ale není povinné. Bahá’í manželství vyžaduje, aby si pár vybral jeden druhého, a poté souhlas všech žijících rodičů.
Hinduistický svatební obřad z radžputské svatby.
Hinduismus považuje manželství za posvátnou povinnost, která zahrnuje jak náboženské, tak společenské závazky. Stará hinduistická literatura v sanskrtu uvádí mnoho různých typů sňatků a jejich kategorizaci od „Gandharva Vivaha“ (okamžitý sňatek pouze na základě vzájemného souhlasu účastníků, bez potřeby jediné třetí osoby jako svědka) přes normální (dnešní) sňatky až po „Rakshasa Vivaha“ („démonický“ sňatek, uzavíraný únosem jednoho účastníka druhým účastníkem, obvykle, ale ne vždy, s pomocí dalších osob). Hinduistické vdovy se nemohou znovu vdát.
Při sikhské svatbě snoubenci čtyřikrát obejdou svatou knihu Guru Granth Sahib a svatý muž pronese několik slov z Guru Granth Sahib v podobě kírtanu. Obřad je známý jako „Anand Karadž“ a představuje svaté spojení dvou duší, které se spojí v jednu.