Už jste někdy měli ten pocit, že ať se snažíte sebevíc, narážíte na zeď? Že váš úspěch je tak nějak podmíněný něčím, co nemůžete ovlivnit? A co když je ta zeď skleněná a ostatní ji vidí, jen vy ne?
Skleněný strop a záchranná mise: Jsou ženy a menšiny odsouzeny k neúspěchu ve vrcholovém managementu?
S nedávnými zprávami o odchodu CEO Yahoo se nabízí otázka: Není korporátní svět spíš proti ženám a menšinám, které touží po vedoucích pozicích?
Dvojitá smůla
Některé to mají dvakrát těžší. „Jsem v dvojité nevýhodě: 1) jsem z menšiny a 2) jsem žena.“ Znáte to taky? Makáte, dáváte do toho všechno, ale cítíte, že to nestačí? Někdy to prostě bolí. Přiznám se, občas mám chuť to vzdát.
Ptáte se, jestli to má vůbec smysl? Jestli to úsilí, ty obětované hodiny a nervy stojí za to? Já se ptám sama sebe pořád. A pak si vzpomenu na příběhy jiných a…jedu dál.
Když selže žena, vracíme se k tradici
Vzpomínáte na odchod Marissy Mayer z Yahoo? Když jsem viděla ten titulek „Je Marissa Mayer selhání?“, málem mě trefilo. Jasně, že jsem na ten článek klikla. Ale ten soud – odsoudit někoho jako selhání, když vůbec nevíte, co všechno musel řešit?
Víte, co zjistila konzultační společnost Strategy&? Že když selže žena, firmy se vrací k tradičním řešením. A studie Utah State University dokonce ukázala, že Fortune 500 firmy snadno nahradí ženy a CEO z menšin bílými muži. Jako by ty ženy ani neměly šanci.
Efekt spasitele?
Profesoři Ali Cook a Christy Glass z Utah University to nazvali „efekt spasitele“. Podle nich společnosti spíš jmenují ženy a menšiny do vedení v těžkých časech. Jako by si mysleli, že zrovna ony tu firmu spasí. Ironie, že?
Ženy a menšiny to berou jako jedinou šanci. Proto přijmou post CEO v problematické firmě, i když by to „tradiční“ kandidát odmítl jako příliš riskantní. Anebo se naopak hledají ženy, protože se předpokládá, že jsou optimističtější a dokážou firmu motivovat.
Příběhy těch, kteří nastoupili do rozjetého vlaku
Podívejme se na některé případy. Třeba Marissa Mayer v Yahoo. Byla sedmou CEO a nastoupila, když už firma klesala ke dnu. Někdo dokonce řekl, že to byla rovnou sebevražedná mise.
Robert Nakasone, Asiat, převzal Toys R Us v roce 1998, když už sedm čtvrtletí klesaly zisky. Ustálo se to, ale pak ho zase nahradili starým CEO. Oficiálně kvůli neshodám, ale spekuluje se, že šlo o to, kdo za to vlastně může.
Patricia Russo, bývalá CEO Alcatel-Lucent, zapadá do obou teorií – skleněného stropu i efektu spasitele. Její rezignace prý nikoho nepřekvapila. Měla toho prostě moc: silná konkurence, rostoucí náklady, kulturní střety po fúzi americké a francouzské firmy.
A co Carly Fiorina v Hewlett-Packard? Prohlásila, že žádný skleněný strop neexistuje. Ale po sedmi letech řekla, že ji překvapilo, kolik lidí se zajímá o to, že je žena, a ne o její cíle pro firmu.
Soudí nás podle práce, nebo podle původu?
Ptám se stejně jako Elizabeth Dickinson z University of North Carolina Chapel Hill: Soudí nás podle toho, co umíme, jakou máme praxi, nebo podle toho, jestli jsme žena nebo „barevný“? Zamyslete se nad tím.
Zdroje:
Bershisky, J. (2014). When women fail, companies route back to tradition. Strategy&.
Brooker, K., & de Llosa, P. (1999). Who was the problem at Toys R Us?. Fortune Magazine.
Cava, M., & Weise, E. (2017). Is Yahoo’s Marissa Mayer a failure?. USA Today.
McCullough, M. (2014). The glass cliff: Why women in leadership positions are set up to fail. Forbes.
Sellers, P. (2008). The downfall of Alcatel’s Patricia Russo. Fortune.com.