Sobota, ach ta sobota! Jeden z těch nejlepších dnů v týdnu, co říkáte?
Den introvertky v zajetí čtyř stěn: Když samota inspiruje a zraňuje
Počasí se umoudřilo, a tak jsem vyrazila na ranní procházku kolem bloku. Myslím, že mi tyhle mini-výlety dělají dobře. Pořád jsem v pohodlí domova, a přesto se dostanu ven a nadechnu čerstvého vzduchu. Taková malá velká vítězství, že?
Hned ráno jsem se vrhla na resty. Chtěla jsem si den užít, tak žádný prokrastinování! Musela jsem dopsat záznam do historického deníku, analyzovat estetiku Tří sester od Čechova a pohnout se s prezentací o bratrech Marxových, která mě čeká v úterý.
A pak… S-V-O-B-O-D-A!
Kouzlo v detailech
Digitalizovala jsem další kousek ze své sbírky “Introvertnost”. Proč ten název? Zobrazuje fantastický svět za obyčejnými, občas lehce nekonvenčními dveřmi. Jinými slovy, perfektně ztělesňuje mysl introverta. Navenek působíme “tiše”, “stydlivě” a “obyčejně”. Uvnitř jsme ale plní barev, krásy a fantazie. Vidíme svět jinak než ostatní. No řekněte, není to tak?
Když se samota stane vězením
Někdy je to dar, jindy prokletí. To prokletí přichází, když vidíme negativa, která nikdo jiný nevidí. Nebo dokonce negativa, která ani neexistují. Stává se mi to, když mě chytne „ponorková nemoc“. Přemílám staré věci a vidím problémy, které dřív nebyly. Rozebírám každé slovo, co mi kdo řekl. A pak ta slova přeskládám. Devětkrát z deseti jsou ta nová slova a kombinace jedovatá. Ale stejně si myslím, že to tak ten člověk myslel. Buď mě to neskutečně naštve, nebo deprimuje… a tak nespím… a já už tak mám problém usnout, protože mi hlava nechce dát pokoj. Známé, že?
Ale…na všem zlém, je i něco dobrého
Ale dokud cítím i to požehnání, které mi dává introvertní mysl, stojí to za to. Vidím krásu i v obyčejných věcech. Stalo se mi to před rokem, když jsem studovala v Londýně. Šla jsem s kamarádkou nakupovat a míjely jsme bar s názvem „The Church“ (Kostel). Řekla jsem, že je krásný. Ta architektura, gotika. Miluju gotiku! Moje spolubydlící se na mě divně podívala a řekla: “Nikdy jsem neslyšela, že by někdo nazval bar ‚krásným‘.”
Je to zvláštní, já vím, ale znamená to, že vidím víc dobra než většina lidí. Umím ocenit vůni starých knih, obdivovat architekturu baru. Můžu sedět u hrobu Mary Wollstonecraftové a nechat se inspirovat k psaní. A ne, nedělám si legraci.
Někomu to připadá morbidní. Pro mě je to to, kdo jsem. A neměnila bych to za nic na světě.
Tvoření jako terapie
Po práci na novém uměleckém díle jsem editovala a napsala novou kapitolu do své knihy. Je skvělé dělat zase to, co miluju. Konečně se cítím, že žiju, a ne jen přežívám. No a co vy, jaký jste měli den?
Zdroje:
[Zde budou citace, pokud jsou dostupné v původním textu, jinak tento odstavec vynechte.]