Všichni to známe. Ten pocit, když si uštědříme „vtipnou“ poznámku na vlastní účet. Smějeme se, ostatní se smějí s námi, ale uvnitř… tam to trochu zabolí. Je to jen neškodný humor, nebo něco víc?
Sebetrýznění jako životní styl? Odhalte skryté projevy a cestu k uzdravení
Možná, že si občas říkáte, že jste na sebe až moc přísní. Možná, že se vám stává, že dáváte potřeby ostatních před ty své, až se úplně vyčerpáte. Možná, že se vám dokonce zdá, že si podvědomě vybíráte situace, ve kterých se cítíte nepříjemně. Zní to šíleně? Možná, ale pojďme se na to podívat blíž. Co když je za tím víc, než jen „špatný den“?
Co je to vlastně ten „masochismus“?
Slovo „masochismus“ se nám většinou vybaví v souvislosti se sexuálními praktikami. Ale psycholog Wilhelm Reich ho začal používat v mnohem širším smyslu. Mluvil o sklonu k sebepoškozování, k vyhledávání nepříjemných situací, k pocitu viny a k sebezničujícím vzorcům chování.
Je pravda, že Americká psychologická asociace (APA) oficiálně „masochistickou poruchu osobnosti“ neuznává, a nenajdete ji ani v nejnovější verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5). Dříve ale v DSM-3 definice existovala – popisovala ji jako poruchu, kdy jedinec pociťuje uspokojení z pocitů viny, sebeobětování, utrpení nebo ponižování. Po revizi byla vyřazena z důvodu překrývání s poruchou závislé osobnosti a z obavy, že by mohla být zneužita k obviňování obětí.
Nesmí se ale zaměňovat se stockholmským syndromem!
Kde se to v nás bere?
Nikdo se nerodí s „návodem“ na život. Naše osobnost je složitá směsice vlivů – genetiky, prostředí, ve kterém vyrůstáme, a především, raných životních zkušeností. Temperament zdědíme, chování se učíme, a z těchto návyků se skládá náš charakter. Jak to všechno souvisí s naším tématem?
Odborníci se shodují, že kořeny masochistických tendencí často sahají do dětství. Pokud dítě bylo nuceno plnit role dospělých (tzv. parentifikace) a cítilo, že musí pečovat o druhé, aby si zasloužilo lásku a uznání, mohlo si osvojit přesvědčení, že jeho vlastní potřeby nejsou důležité. Anthony D. Smith, dětský psycholog, to popisuje na příkladu dítěte s úzkostným temperamentem, které je nuceno řešit problémy svých rodičů. Jeho hodnota se pak odvíjí od toho, jak dobře se o druhé stará. Bohužel, takové dynamiky v rodinách nejsou neobvyklé.
Nezabezpečené citové vazby v dětství a sklony k „people-pleasingu“ (snaha zavděčit se všem) pak mohou přetrvávat i v dospělosti. Člověk se neustále snaží uspokojovat potřeby druhých na úkor svých vlastních, vnitřně bojuje mezi touhou po naplnění svých potřeb a přesvědčením, že je lepší dát ostatní na první místo. Cítí se vinen, když má vztahy, kde se péče vrací, protože se domnívá, že je sobecký a dokonce vztah podvědomě sabotuje.
Ale pozor na záměnu!
I když se symptomy a emocionální rozpoložení osoby s masochistickou poruchou osobnosti mohou podobat projevům poruchy závislé osobnosti, v jádru se jedná o dva odlišné problémy. Zatímco člověk se závislou poruchou aktivně vyhledává někoho, kdo se o něj postará, jedinec s masochistickými sklony se snaží *starat* o druhé.
Je to cesta ven?
Naštěstí ano! Naše osobnost není kámen, je to spíš plastelína. Můžeme se učit novým vzorcům chování, můžeme přehodnocovat staré přesvědčení. Terapie je v tomto případě skvělý nástroj. Pomůže vám pochopit, co se děje ve vašem nitru, a naučí vás, jak se o sebe lépe postarat. Nestyďte se vyhledat odbornou pomoc. Zasloužíte si žít život, ve kterém se necítíte jako oběť.
Zdroje
U článku nebyly uvedeny zdroje, ale jedná se o volnou interpretaci a shrnutí informací z psychologické literatury na téma masochismu a poruch osobnosti.